Dystopický román začínající autorky s použitím slangu.

Pochmurný debut začínající autorky, v kterém popisuje nepříliš vzdálenou budoucnost, ve které ženy trpí pod krutovládou manželů a pasáků. Světem zmítají války a humanitární i ekonomické krize. Všichni lidé jsou pod neustálým dohledem elektronických zařízení. V bývalé Británii vzniká nelítostný, polovojenský režim, který vrací společnost do středověku. Ale lidé si vyplašeně šuškají o hnutí odporu. Tvrdí se, že někde v hlavním městě se ukrývá malá skupina rebelů, která se snaží těm nejzranitelnějším pomáhat. Sedmnáctiletá Sonya se dostala do velkých problémů a teď se sama musí tváří v tvář postavit všemi obávané Guerille.

280,00 Kč 400,00 Kč

Ukázka z textu

Lidi spěchající do práce se zastavovali při pohledu na Patroly, které se rojily okolo zaplivané uličky. I přes strach z nich, protože si pamatovali (nebo slyšeli), co Patroly dělávaly před šedesáti lety. Zvědavost byla silnějším táhlem než lágr, silnějším než hrozba zmizení beze stopy, silnějším než domnělé metody mučení od vrážení třísek pod nehty po metodu Pokoje 101 (nikdo netušil, proč se jí tak říká, ale všichni věděli, co obnáší). Občané riskovali, že je tajná služba zmlátí do bezvědomí a bez bot nebo bez papírů vysadí v lese třicet mil od nejbližšího města. A pokud by je Patrola chytila bez papírů, koupili by okamžitě kulku do zátylku. Přesto je tam zvědavost držela. Zvědavost byla strašná mrcha. Byla dokonce silnější, než strach z Generalissima a hrozby jeho návštěvy.

Johannes také spěchal do práce, ale cosi mu říkalo, že korekce a cenzura novinových článků tak, aby byly v souladu se Stranou (respektive Generalissimovou juntou) a jejím momentálním rozpoložením (nemluvě o likvidaci archivů, ale to už spadalo pod vedlejší oddělení) chvíli počká. Sice tím oddálí povýšení na setníka a, otcův sen o dítěti v juntě se tím nejspíš rozplyne, ale i jemu v mozku vzplál ten drobný plamínek zvědavosti, který se nedal uhasit - tato metafora byla tak vžitá, že jí využívali i specialisté na biokybernetiku a v Johannových očích se skutečně rozzářily diody tak jasně, že mít v mozku nervová zakončení, rozžhavené spoje mu způsobí agónii, proti které byla migréna pouhým svěděním od vší. (Kdy vůbec naposledy nebyla společnost zavšivená? ptal se sám sebe. Připadalo mu, že ono vyzdvihované i opovrhované >před osmdesáti lety< je jen výplodem těch rebelů, kteří ve svém pubertálním vzdoru neměli nejmenší šanci, ale jejich vytrvalost byla až nepřirozená. Takový systém přece neměl smysl. Lidská společnost přeci nemůže fungovat, pokud jí nikdo nebude pevně držet otěže. Neshodnou se, potřebují direktivní nařízení (tohle slovo Johannes tolik nepoužíval, ale narozdíl od jiných si tu byl stoprocentně jistý významem. Uměl toho hodně, ale některá stará slova mu občas zamotala hlavu). To bylo jasné. Pouze právem silnějšího lze získat moc a ten nejsilnější je pak schopný, vhodný... kompelativní? - k rozhodování, co je pro ně nejlepší. Všichni vědí, že to vyžaduje zkušenost. A kdo může být zkušenější, než sám Generalissimus?

Johannes došel až k zátarasům, za kterými Patroly hlídaly vyšetřovatele a odháněly čumily. Tohle ale nebyly Patroly. Tihle panáci v černých kabátech byli přímo z Ústředí vnitřních záležitostí, nejděsivějšího státního aparátu. Nejděsivějšího hlavně proto, že se zodpovídal jen samotnému Generalissimovi. Pro dosažení svých cílů mohli dělat prakticky cokoli. Ostatní o nich možná jen letmo slyšeli, ale Johannes je poznal hned. O těhle týpcích se mluvilo jen šeptem. Garda znamenala problémy. Byli to přímí členové junty - polovojenská jednotka, vymáhající dodržování Zákona. Kdekoliv se objevili, okamžitě přebírali vedení situace. A samozřejmě tvořili Generalissimovu osobní ochranku. Pokud se objevili oni, bylo to něco mnohem vážnějšího, než manžel, kterého stará přetáhla flaškou, protože poslal dceru do práce (Johannovi při představě dvanáctileté holky poslané šlapat na ulici vždycky běhal mráz po zádech). Tady šlo o něco víc. Garda nepřicházela, pokud nešlo do tuhého. Kdepak, tady šlo o ohrožení Říše.

Johannes se snažil dohlédnout přes moře hlav, ale neměl šanci. Zahlédl policejní pásky, gorily s obušky a elektrickými bodly a něco, co mohl být cákanec zaschlé krve stejně dobře, jako zbytek toho, čemu v obecní kantýně říkali guláš. Došel k názoru, že korekce a povýšení ještě chvíli počká. Volno si vzít nemohl, za vyhýbání se práci hrozil lágr nebo rovnou poprava, ale pokud si všechno nadělá, může si dovolit přijít o půl hodiny později... i když bude muset na kobereček. Protlačil se blíž a uviděl zvláštní znak, asi metr vysoký, rozplizle načmáraný na zeď tmavě zahnědlou barvou. Neznal ho. Byl vzdělaný, abecedu uměl už ve čtyřech letech, ale tenhle symbol v životě neviděl. Vzdáleně to připomínalo písmeno S (Johannes to sice nevěděl, ale písmo, které bylo používáno v Říši, se před několika stoletími nazývalo cyrilice). Tenhle symbol byl ale přeci jen trošku jiný.

Johannes se snažil zjistit něco, co by ukojilo jeho přirozenou zvědavost. Nevědomky se namáčkl na kordon. Všiml si toho až ve chvíli, kdy ho centurion chytil za rameno a prudce ho odstrčil pryč. Johannes marně zamáchal rukama, aby se udržel na nohou. Těsně předtím, než sebou plácnul na štěrkový chodník, zaslechl jedinou větu, ale poplašný tón i posvátná bázeň v četníkově hlasu mu v hlavě spustil rudou kontrolku alarmu. Druhý voják smrtelně zbledl, když slyšel tu novinu: »Že prej to udělala ta La Guerilla.