Úvaha o regulaci

Pátek 4. listopadu 2022

V noci jsem se chystal, že budu psát Willow, speciálně na téma: Svoboda kontra regulace. Současní regulátoři si totiž našli obětního beránka, jmenovitě filozofa Jana Sokola a zneužívají jeho prohlášení, vytržené z bůh ví, jakého kontextu, že regulace není omezování individuální svobody občana. Vstal jsem ve tři čtvrtě na šest a po tradiční ranní proceduře (jmenovitě umývání, léky první část, příprava čaje a kávy, vláknina, kvasnice, cvičení, donáška novin ze schránky, WC - malá, vytahování oken v obýváku), jsem o půl sedmé usedl k písemné očistě útrob, zanesených toxickým odpadem současné celosvětové situace.

Člověk ani neví, jestli to psaní má nějaký význam, protože pro normálního člověka je i v demokracii velmi obtížné dostat své názory do veřejného prostoru. Přestože téměř každý gramotný člověk disponuje potřebnými technickými prostředky, společenské, politické i skupinové, nechci říct přímo mafiánské podmínky, panující v informačním prostoru, svobodné šíření názorů neumožňují. Než jsem začal psát, vstoupila manželka a prohlásila truchlivým hlasem, že ji ta zima v níž musí doma celý den sedět, utrápí. Začali jsme totiž trochu omezovat topení, ale ne o moc, tak o jeden stupeň, ale i to stačí. Bylo po inspiraci. Konkrétní problém přehlušil motivaci k diskuzi na teoretické téma. Předsedkyni parlamentu se řekne, přidáme si další svetr, ale pro člověka s omezeným ohybem, po většinu času omezeného čtyřmi zdmi obýváku je to horší. Zde platí pravidlo: 'Když ti jde pára od huby, svetr nepomůže.' Mnohem poctivější by bylo říct: 'Dali jsme se do války, tak poneseme všechny strasti dané situace. Zatím nám aspoň nepadají rakety na hlavu, jako Ukrajincům. Z vlastní zkušenosti vím, že každé rozhodnutí je definitivní a nelze vyzobávat jen pozitiva. Znovu opakuji: Šli jsme do války, kterou jsme sami nezažili. Celý život jsme prožili v bipolárním světě, vzniklém pro druhé světové válce, kdy si Amerika vybrala za partnera jednoho ze dvou arci zločinců, proti tomu druhému. Pak se ovšem také rozkmotřili, ale vzniklý duální svět dvou táborů udržoval mocenskou rovnováhu po celý náš život. Ovšem, nebyly banány, ani možnost neomezeně rajzovat po světě a jak to svého času, při jiné příležitosti parafrázoval bývalý ředitel televize Nova, Železný, 'všichni museli držet tlamu'.

Dnes je ráno 9. listopadu a já budu opisovat pokračování minulého vyprávění, které jsem naškrábal do šmíráku někdy začátkem někdy v neděli, ale to nevím jistě. Nemám prostě na psaní čas. Minule jsem začal o vztahu mezi individuální svobodou a regulacemi, kterými nás neúnosně a dlouhodobě zaplavují státem dobře placení regulátoři a sociální inženýři všech barev a odstínů. Svůj podíl na tomto neutěšeném stavu mají nejen politici, ale i představitelé, nebo zástupci všech společenských občanských i profesních institucí a sdružení. Konkrétně se jednalo o zneužívání názoru filozofa Jana Sokola, jenž při nějaké debatě vyslovil názor, že regulace není omezování osobní svobody. Své tvrzení podložil názorem, že např. regulace silniční dopravy není omezování individuální svobody, nýbrž nezbytný prostředek k jejímu provozování.

Jak se mi v poslední době stává, odbočil jsem na jiné téma. Nuže, jak je to tedy s názorem věhlasného filozofa, jenž pozemské bytí už před nějakým časem opustil, skutečně je? Já si Jana Sokola pamatuji od osmdesátého devátého roku, a to jméno jsem znal ještě z dřívějška, když se mi dostal do rukou nějaký materiál Charty 77. Vzpomínám si na televizní šot, jak přišel do studia, skromně oblečen, s igelitovou taškou v ruce a s asketickým obličejem vysvětloval, proč se rozhodl kandidovat na prezidenta. Vypadal tehdy jako Venca Kadeřábek, když šel na odpolední směnu do slévárny a po cestě si koupil svačinu. Nechci si z váženého filozofa dělat legraci, ale domnívám se, že jeho pohled na problematiku není úplně relevantní. Podle mého názoru se v posledních padesáti letech neprojevují totalitní režimy přehnaným terorem, jako v předcházejícím století, možná dvou, ale k prosazení a upevnění své moci masívně používají právě regulace. Když se k tomu přidají další atributy, jako volební podvody, oligarchie vytvářející mafie s politiky na všech úrovních, regulace směřující k omezování prostoru pro opozici a občanská sdružení a máme náběh k moderní totalitě jako vyšitý a není k tomu ani třeba popravovat kritiky systému. To je pohled praktický. Z pohledu čistě filozofického je jakákoliv regulace omezování něčí osobní svobody. Vyplývá to už z podstaty problému. Vezměme si příklad uvedený Janem Sokolem, regulaci silniční dopravy. Základní zákon říká, že na vozovce se jezdí vpravo. Zákon navrhla vláda, schválil ho Parlament, Senát a Prezident. Vláda není volená bez přímého požehnání voličů, takže bez požehnání obou komor nemůže zákon uvést v život. Prezident může pouze jeho platnost pozdržet a teď dochází na slabinu zastupitelské demokracie. V ČR žije deset milionů obyvatel. Z toho je necelých osm milionů oprávněných voličů a vítězi voleb, popřípadě koalici, stačí 50,1 % hlasů k ovládnutí sněmovny i senátu. Z uvedeného vyplývá, že ke schválení zákona stačí sto čtyřicet dva zákonodárců v obou komorách, kteří zastupují necelých dva a půl milionu obyvatel republiky, a navíc ani ti nemohou rozhodování sněmovny v konkrétní kauze ovlivnit. K násilnému přijetí regulace jsou tedy více méně nuceny tři čtvrtiny obyvatel republiky, kteří by možná raději jezdili vlevo, nebo po prostředku. Pro posledně jmenované by se musely budovat silnice pro cestu tam a zpátky, ale zřejmě by zase bylo méně nehod. Ostatně dálnice tento problém a spoustu dalších odstraňují.

Teď už si však myslím, že jsem se v absurdních úvahách dost daleko a na blbosti fakt nemám čas. Jedno je ale jisté: Regulace vždycky omezují individuální svobodu už tím, že zužují a směrují koridor.

Označení nakonec: Kdo to nechápe je zakuklený totalitář!

Vám oddaný a přátelský Emil Sychroun