Podnikání bez dotací - 1 díl

28.04.2021

Další kniha Josefa Brodila, tentokrát autobiografický příběh, je připravena k vydání pod názvem: PODNIKÁNÍ BEZ DOTACÍ aneb jak jsem budoval kapitalizmus s lidskou tváří. Ukázka z textu.

Slovo autora

Úplně na začátku bych vám, vážení čtenáři, rád objasnil pohnutky, které mě vedly k sepsání těchto autobiografických vzpomínek. Knihu jsem začal psát jako svůj první titul poté, co jsem v roce 2011 odešel z aktivního podnikatelského života a adaptoval se jednak v novém bydlišti, jednak na seniorský životní styl. Když jsem dopsal první díl, poslal jsem ukázku do jednoho brněnského nakladatelství a pln naděje očekával věci příští. Jako studená sprcha mi posloužila stručná zpráva od mladého redaktůrka z uvedeného nakladatelství, jenž mě vrátil na zem lapidárním prohlášením:

"Každý život holt na román nevydá." V zájmu objektivity musím uvést, že několik věhlasných vydavatelství se nenamáhalo s odpovědí žádnou, nebo mě její představitelé tak dlouho vodili za nos, až mě ponižující doprošování přestalo bavit.

Jak jsem již uvedl v předmluvě Vzdušného zámku, redaktůrkův odsudek mě dopálil, ale současně vyburcoval ke vzdoru. Řekl jsem si: 'Chcete román? Budete ho mít!' a napsal jsem Vzdušný zámek. Chtěl jsem se hned vrátit k Podnikání bez dotací, ale nešlo to. Možnost fabulace mě natolik okouzlila, že jsem přidal další dva romány. Nápady průměrného inteligenta a Ostaš. Každý román jsem napsal na jiné téma a pokud možno, jiným stylem. To jsou, pane redaktore, tři životy! Po Ostašovi chci dopsat všechny díly autobiografie, protože nerad zahazuji již vykopané hřivny. Teprve potom, budu-li mít ještě nějaký pozemský čas, rád se vrátím k fabulaci.

Z redaktůrka se mezitím vyvinul známý spisovatel, který loni vydal svůj stěžejní román, a dokonce se zasazuje o zřízení státního podpůrného fondu pro české spisovatele. Nechci být zbytečně jízlivý, ale neodpustím si poznámku:

"To se to píše, když jsem redaktorem v nakladatelství."

Román jsem si koupil ve formě e-knihy se záměrem napsat recenzi. Při četbě sto dvacáté strany jsem usnul a čtečka mi vypadla z ruky. Protože to znamená čtyřku na mé čtyřstupňové hodnotící škále, raději jsem nic nepsal, abych nebyl označen za zaujatého.

Omlouvám se vám, vážení čtenáři, že jsem si dovolil pocity osobní křivdy ventilovat v úvodu své nové knihy a doufám, že vám tato skutečnost nevezme chuť k další četbě. Chtěl jsem jen v praxi potvrdit platnost sto padesát let starého rčení:

"Chudý, jako český spisovatel."

Hlas touhy - motivace - předsevzetí

Prvního května osmdesátého devátého ráno jsem sestupoval po schodech do suterénu našeho rodinného domu a v duchu jsem si říkal:

Tak, chlapče, ode dneška do konce života budeš chodit do práce v papučích. V tom okamžiku jsem netušil, jak bouřlivý vývoj mě očekává a co všechno prožiji v následujících dvaceti letech. Za největší výhodu jsem v této chvíli považoval to, že nemusím jet přes celé město do fabriky, ale že mám práci doma. Cítil jsem se nadřazen nad těmi chudáky, kteří spěchají den co den ráno na šestou, po brněnským slangem řečeno, do hokny.

Když budu chtít, budu dělat, když nebudu chtít, nebudu dělat. Záleží jen na mém svobodném rozhodnutí, pokračoval jsem v samomluvě. Vědomí svobody mě po jednatřiceti letech ve fabrice fascinovalo.

Nebudeš lhát a krást! Do třetice zaznělo v mé vnitřní rozpravě kategorickým imperativem. A to ani sám sobě! V hlavě se mi totiž mihly vzpomínky na společenskou atmosféru v továrně. Ta se, hlavně v období tak zvané normalizace, vyznačovala postupujícím morálním rozkladem, který přecházel až k cynismu. Tady na všech úrovních platily morální zásady v duchu tehdejších vtipů jako: My předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že nás za to platí. Anebo: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. V takovém prostředí nepoznal normálně uvažující člověk, co je pravda a co je lež. Než jsem došel do dílny, měl jsem ve všem jasno.

Budeš dělat poctivé zámečnické řemeslo, žádné předstírání, žádné lhaní a vše budeš podnikat jen se svým majetkem. To, jak se mi tyto bohulibé záměry podařilo naplnit, nechť laskavý čtenář sám spravedlivě posoudí po přečtení této knihy.

Dalších více jak dvacet let jsem se věnoval budování firmy, tvorbě vlastního výrobního programu a rodině. Podnikání se pro mě stalo napínavou hrou. Nepotřeboval jsem alkohol, cigarety, dovolenou, pletky se ženskými, cestování ani jinou zábavu. Nepotřeboval jsem Sportku, kasino ani karty. Podnikání mi dalo vše. Nebudoval jsem ani soukromý luxus a všechny vydělané peníze jsem reinvestoval do rozvoje firmy. Slabost jsem měl jen pro auta a lyžování v Rakousku. Obojího jsem si dopřál v míře vrchovaté. A ta původní předsevzetí?

První předsevzetí vydrželo jen tři roky, protože zůstat při tak bouřlivém rozvoji firmy v malé dílničce doma, by znamenalo rychlý konec podnikání.

Druhý záměr se nenaplnil vůbec. Byla to vlastně jen chiméra. Právě svoboda konání mě přinutila pracovat dvanáct i více hodin denně, včetně sobot. Jen o nedělích jsem pracoval pouze dopoledne.

Třetí zásadu jsem se snažil naplňovat ze všech sil. Ne vždy se to však stoprocentně podařilo. Tady je nutno vzít v úvahu, jací lidé se počátkem devadesátých let minulého století pohybovali v oblasti soukromého podnikání. Myslím si však, že ani ti ostatní, ti tak zvaní slušní, by nebyli lepší. Jen neměli odvahu odhodit jistoty a vrhnout se do toho bláznivého kolotoče.

Než se pustím do vyprávění svého příběhu, rád bych upozornil na jednu důležitou proměnu, která se za uplynulých dvacet let udála, ale která není na první pohled patrná. Nejsou to jen změny politické, společenské nebo ekonomické. Je to naše vnitřní proměna. Zásadní změna v myšlení, v chování, ve schopnosti se orientovat v záplavě informací a v řadě dalších oblastí. Z ponížených figurek socialistické velkotovárny vyrostli sebevědomí a suverénní lidé. A tuto proměnu považuji za největší úspěch uplynulých více jak dvaceti let svobody.

Kapitola 1 - Jak to začalo

Jak to začalo? Nebudu zdržovat vyprávěním o tom, jak jsem se stal technikem. To je jiný příběh. Jisté je, že jsem se prvního května 1989 vrhl po hlavě do soukromého podnikání v oboru zámečník, aniž bych měl jakýmkoliv způsobem krytá záda. V mládí jsem se vyučil zámečníkem. Před vstupem do podnikání jsem měl docela dobré zaměstnání ve velké brněnské továrně. S přesčasy, brigádami a zlepšovacími návrhy jsem vydělal dost peněz, aby moje pětičlenná rodina nestrádala. Samozřejmě, jak bylo v té době obvyklé, peníze nosila domů i moje manželka. Přesto jsem nebyl spokojen. Neustále jsem toužil po vlastním podniku, kde bych mohl pracovat na plný úvazek a svobodně realizovat své nápady.

Přestože jsem se rozhodl své vzpomínky koncipovat jen na moje podnikatelské období, považuji za vhodné uvést jednu příhodu, která sice není přímo podnikatelská, nicméně charakterizuje, jak těžce postihla komunistická ideologie v ČSSR ve druhé polovině dvacátého století, v praxi uplatňovaná totálním znárodněním, lidi činorodé, kteří toužili po seberealizaci v individuálním podnikání. To je totiž motorem vývoje lidstva, protože zaměstnanecké vztahy totálně potlačují přirozenou lidskou aktivitu a soutěživost v jakémkoliv politickém systému. Na přesné datum, kdy se příhoda udála, si už dnes nevzpomínám. Mohlo to být tak mezi sedmdesátým osmým a osmdesátým druhým rokem minulého století.

Barák na Žlíbku byl dokončen, ve slévárně jsem dával do pořádku technickou dokumentaci již třetího souboru, chrlil zlepšováky a chodil na brigády a přesčasy, abych uživil rodinu, ale přes veškeré zatížení jsem pořád vyhledával možnosti individuálních zakázek, jak jsem říkal kšeftů. Podotýkám, že jsem nedělal za peníze, protože to bylo přísně zakázáno, ale pracoval jsem pro kamarády a známé ve Střelicích, v Bučovicích i jinde, tehdy podle zákonného ustanovení o sousedské výpomoci. Bylo tam nějaké naturální plnění, měl jsem uhrazen benzín do auta a sem tam nějaká ta odměna také kápla. Hlavně to bylo něco za něco, jak bylo v socialismu běžné. Mimo jiné jsem se domluvil se soustružníkem Laďou, že budeme vyrábět hoblovky. On věděl, jak vypadá válec, já jsem zkonstruoval zbytek, přestože jsem živou hoblovku do té doby neviděl. Laďa mi poskytl základní informace a já jsem podle nich a vlastní fantazie vymyslel univerzální stroj, který obsahoval rovnačku, tak zvanou obrichtku, i protahovačku, a Laďa chtěl pro své dva kusy také dlabačku a cirkulárku. Já jsem potřeboval jednu mašinu pro sebe a druhou pro kamaráda, mistra z plynárny, kterému jsem dlužil za oficiální schválení plynové instalace na Žlíbku. O pátou mašinu projevil zájem můj nadřízený, skalní soudruh přesvědčením i reálnými postoji, avšak chtivý všeho, co se dalo lehce získat. K čemu mu bude stroj sloužit, mi nebylo jasné, protože veškerý volný čas po práci strávil vysedáváním a popíjením v hospodě Na Špici, ale mně se hodil jako záruka hladkého průběhu prací.

Hoblovky jsme vyrobili, Laďa většinou v odpoledních a nočních směnách, já po práci, případně v rámci brigády. Zatímco já jsem si své dva kusy koupil ve fabrice v drobném prodeji (pozn. drobný prodej - zaměstnanecká výhoda, garantovaná odbory) a kompletoval doma. Zbývající tři mašiny chtěli Laďa i šéf tak říkajíc na hotovo, včetně nátěru. Laďa je nastříkal v noci z pátku na sobotu a já si pamatuji, jak tam ráno stály v dílně jako tři skvosty ve fabrické šedi. Neměl jsem z toho dobrý pocit, protože je tam pár lidí vidělo, a to nebylo dobře. Finální výrobky totiž nebyly předmětem prodeje, ale jen materiál, popsané práce a počet odpracovaných hodin. Znal jsem závist, která jako rakovina sžírala mnoho prostých lidí, kteří ani vládnoucímu režimu moc nefandili, ale nedokázali skousnout, že někdo něco má a oni ne. Že za tím stojí spousta práce a nápadů, je nezajímalo. Pak jsem na vše zapomněl, dokonce jsme vyrobili další tři hoblovky, ale ty už jsem kompletoval doma.

Za dlouhou dobu, jednou odpoledne, mě zastavil na chodbě vedoucí cídírny a šeptem mi sdělil, že se o mě zajímá kriminálka, a doporučil mně, abych se šel poradit s šéfem Základních prostředků, že by se to dalo nějak řešit, ale že to bude něco stát! Vedoucí ZP, tajuplná persona s údajnými vazbami na StB, člověk, který musel mít dobré styky, protože všechny průšvihy, o nichž se za ním táhly zvěsti, mu procházely. Řekl jsem mu, že jsem nic nespáchal, takže nevím, proč bych za někým chodil.

Za pár dnů nato se ke mně v dílně přitočil jeden zámečník z údržby, jinak známá klepna, s různými aktivitami a s kontakty bůhví kam a na koho. Ten mě rovněž, s hranou starostlivostí varoval, abych si dal pozor, že po mně jde kriminálka. V té souvislosti mi vyprávěl příběh svého známého, že po něm šli a teprve po zásahu nějakých kamošů věc odložili. "Ale vybrali si výpalné dvacet tisíc korun a za ty peníze to jenom odložili!" opakoval významně. Ani já, ani on jsme tenkrát nechápali, co přesně v policejním slangu znamená odložit případ, totiž, že se nad ním zavře voda, ale zůstává skryt jako semeno jedovatého býlí, které může, v případě potřeby, znovu vzklíčit.

Událost má ještě jednu pointu. Když před několika léty soudili tak zvaný Berdychův gang, mnoho lidí, v důstojném postavení a pokročilém věku, se rozhořčovalo nad zvrhlou kapitalistickou morálkou, kdy policie vydírá podnikatele, vyšetřované kvůli nějakému hospodářskému deliktu, a když zaplatí, samozřejmě násobně více než dvacet tisíc, případ odloží. Pro mě ovšem tehdy dvacet tisíc znamenalo asi tolik, jako dnes milion pro nějakého šíbra. Když jsem těmto lidem namítl, že brněnská kriminálka používala stejné metody i v dobách normalizace a pravděpodobně to dělali titíž lidé, nebo ti, co převzali funkce po nich, nevěřili mně.

Dál mi ten zámečník vyprávěl, jak u kamaráda probíhalo vyšetřování. Udělali domovní prohlídku a všechno, na co neměl účet, nebo se ta věc nedala koupit v obchodě, prohlásili za kradené. Prý při tom probíhaly takové excesy, že např. nástrčkový klíč se dal normálně koupit v obchodě, ale když na něj řemeslník navařil kus plocháče jako páku, tak už se koupit nedal a byl zařazen mezi kradené. Také mi naznačoval, že by se mohl poptat známých a nějak mi pomoci, ale já jsem i jeho skrytou nabídku odmítl.

Věděl jsem, nebo alespoň tušil, že existují způsoby, jak si nechat vyrobit v továrně třeba vrata, a za úplatek je vyvést přes bránu, např. pod pískem z vyvážky, nebo pod jiným nákladem. To byly metody dělníků a nižších technických kádrů, samozřejmě těch, kteří měli k takové činnosti podmínky, nebo vhodné kamarády, ale ty měl kdekdo. Pro vysoké funkcionáře to nebylo, protože ti kradli oficiálně a s noblesou, aniž by ztratili u většiny národa glanc. Patřilo to jaksi k věci, že ti nahoře mohou všechno. Já jsem však zásadně tento způsob kooperace nevyužíval a musím říct, že mnoho dalších lidí také ne. Kupoval jsem si ve fabrice jen materiál v drobném prodeji jako odpad a finální výrobky jsem dělal doma. Co jsem nebyl schopen v omezených domácích podmínkách vyrobit, např. strojní práce, to jsem si nechal udělat v továrně na základě povolení drobné práce a zaplatil. Samozřejmě to nebyl vždycky odpad a o rozsahu a ceně práce jsem jako mistr rozhodoval sám a vedoucí podepsal to, co jsem navrhl. Vždycky jsem však hleděl, u sebe i u jiných, pokud jsem práci hodnotil já, aby ceny alespoň rámcově odpovídaly skutečnému rozsahu práce a cenu materiálu určovala paní na váze. Úplně košer to nebylo, ale na tehdejší stav morálky si dodnes myslím, že jsem se choval slušně a ani dnes se nemám za co stydět.

Vzpomínám si, jak si můj nadřízený dílovedoucí postavil na zahradě garáž a potřeboval vrata. Nutno podotknout, že taková věc se vůbec nedala legálně koupit, možná na nákupku, kterou žadatel obdržel při vydání stavebního povolení, ale ty se na stavbu garáže nevydávaly. Nejprve přišel za mnou, abych mu vyřídil legální prodej ve fabrice. Napsal jsem mu dvanáct hodin práce. I s materiálem činila cena necelých sedm set korun. Podíval se na formulář a beze slova mi ho vrátil. Pak už o tom nemluvil, ale vrata z dílny zmizela. Po nějaké době jsem šel se psem na procházku kolem jeho garáže a vrata již byla zabudována. Už zmíněný zámečník se pak při řeči o vratech pro dílovedoucího zmínil a dotčeně prohlásil:

"Seš blbej? Tolik peněz za vrata?" Z toho jsem usoudil, že v rámci soudružských vztahů mu pomohl. Nechal bych je oba za ty peníze vrata vyrábět. Možná by si vydělali na sůl do vody. Z dlouhodobého odstupu je zajímavé zjištění, že vládnoucí elita na jakékoliv společenské úrovni se vždycky propojuje s galerkou, pokud nad ní není dostatečně přísný a fundovaný dohled. Dílovedoucího, jinak starého poctivce, neuchránilo před zlodějnou ani politické školení, které absolvoval v rámci svého vstupu do strany.

Já jsem si byl svým postupem tak jistý, že jsem dvojího varování nedbal, a dokonce na celou záležitost zapomněl. Vždyť jsem měl složky plné účtů od nákupů venku i v továrně. Vše pěkně roztříděné a přehledně uspořádané. Tak se mi nemohlo nic stát! O to větší bylo moje překvapení, když jedno úterý na odpolední směně vstoupili do kanceláře údržby dva muži. Jeden vysoký černovlasý elegán v tmavém saku se zlatými knoflíky, vypadal jako námořní důstojník na dovolené. Tenkrát to byla móda různých plejbojů, jako později fialová saka. Druhým příchozím byl trochu starší drobný blonďatý střízlík, takový zagroškudla, s nevýrazným tuctovým obličejem. Představili se jako kriminální policie, ověřili si moji totožnost a kategoricky přikázali, abych šel s nimi. Množné číslo je v tomto případě nepřesné, protože mluvil výhradně plejboj, zatímco blonďáček mlčel a nezúčastněně se rozhlížel po kanceláři. Na moji námitku, že mám na starosti chod celé slévárny, se plejboj netrpělivě rozkřikl:

"Zavolejte si někoho k telefonu a jedem!" V kanceláři byl ještě kolega, který si něco naddělával. Seděl proti mně a s vážným výrazem ve tváři sledoval průběh policejní akce.

"Jeď, já to tady pohlídám." pravil konejšivým hlasem. V jeho očích jsem zaznamenal soucit a také strach. On se ale bát nemusel. Totálně pasivní člověk vykonávající slepě příkazy, chránící pouze své úzce vymezené teritorium, bez jakýchkoli neřestí, vášní a názorů, byl přesně prototypem lidí, jaké systém potřeboval a generoval.

Nasedli jsme do obyčejné škodovky, Plejboj k volantu, Střízlík vedle něho, já vzadu. Pouta jsem nedostal, asi mě nepovažovali za nebezpečného. Jízda z továrny do tehdejšího sídla SNB na Lenince, dnes Kounicově, byla sama o sobě nezapomenutelný zážitek. Plejboj se choval za volantem přesně podle přesvědčení o nepostižitelnosti příslušníka SNB v jeho teritoriu. Bez jakýchkoliv výstražných znamení, která by mu zajistila přednost v jízdě, uháněl od jedné světelné křižovatky ke druhé, projížděl na červenou, přejížděl plnou čáru, vjížděl do protisměru, dělal myšky, vybržďoval jedoucí za ním, a to vše střídavě, buď s plynovým pedálem sešlápnutým na podlahu, nebo hamstáním na brzdu. Přestože mně hlavou táhly černé myšlenky, co mě v nejbližší budoucnosti čeká, neodpustil jsem si jízlivou poznámku:

"Promiňte, pánové, ale já jsem zadržen, ne odsouzen k smrti!"

"Držte hubu!" zazněla kategorická odpověď "a chystejte si, co budete zpívat!"

Kupodivu jsme dorazili na Leninku bez úhony. Soudruzi mě odvedli do jakési tmavé předsíně, nebo čekárny, dovolili mi usednout na jednu z židlí kolem stěny a odešli. Nejprve se mi honily hlavou hrůzné představy, jak mě zavřou, co bude dělat manželka a děcka, co rodiče a tchýně, k tomu ostuda v práci i v bydlišti. Po chvíli jsem se však dokázal uklidnit do té míry, že jsem byl schopen reálně zhodnotit svou situaci. Dospěl jsem k názoru, že na mě nic nemají, jen jsem měl strach z domovní prohlídky, protože kdo hledá, ten vždycky něco najde. Měl jsem doma dílničku a v ní různé nářadí. Něco jsem koupil, něco jsem si za ta léta přinesl z fabriky a účty od vercajku jsem samozřejmě neschovával. Také jsem tam měl pár hasáků a dalšího nářadí z otcovy montážní bedny, kterou mi dal, když skončil s montážemi, se slovy:

"Tady to máš, chlapče, já už to nebudu potřebovat." Bedna zůstala ve Střelicích, ale nářadí, co se mi hodilo, jsem měl na Žlíbku. Pak tam byly zbytky, hlavně instalačního materiálu po topenářích a jiných řemeslnících, na který jsem rovněž neměl papír. Všechny tyto okolnosti jsem zvážil a dospěl k názoru, že jsou to jen prkotiny, nad kterými i socialistický prokurátor mávne rukou, ale nic podstatného na mě nemají! Věděl jsem už z dřívějška, že kriminálka se zaměřuje takřka výhradně na odhalování soukromého podnikání za peníze a zločinecká spojení. Ani jedno, ani druhé v mém případě neplatilo, protože jsem žádné, prokazatelné peníze od nikoho nebral a až na ty hoblovky jsem vždy pracoval sám. Od dětství jsem totiž vyhraněný individualista, řídící se zásadou: Kolektiv? Proč ne, když stojím v jeho čele? Z toho vyplývají i moje pozdější zásady jako: Všechno pod jednou střechou! Anebo: Co získám a vybuduji, držím v rukou, dokud žiji! I když poslední zásadu jsem v životě několikrát porušil. Závěr myšlenkového pochodu mě natolik uklidnil, že jsem si, podle vzoru starých kriminálníku, řekl: A co, zavřít můžou, pustit musí! A unaven z rozčilení, usnul jsem spánkem spravedlivých.

Když mě soudruzi vyšetřovatelé asi za hodinu probudili, zahlédl jsem v jejich výrazech stín pochybností a rozpaky nad tím, jestli ulovili toho správného sólokapra, jak původně předpokládali. Asi se jim nestávalo často, aby vyšetřovaný před výslechem usnul. Odvedli mě do kanceláře a zahájili výslech, nebo jak oni říkali: "Popovídat si." Zkrátka takový pokec bez advokáta, kde vyděšený občan bonzuje na svoje známé. Začal Plejboj obligátními otázkami:

"Tak co jste všechno ukradl v továrně? Co jste komu co prodal a za kolik?"

"Nic. Já nekradu a nic neprodávám!" zněla moje tichá, leč kategorická odpověď. Plejboj se postavil a vrhl na mě zničující pohled.

"Vážený pane, tady jste u výslechu! Tak začněte mluvit pravdu, nebo dostanete po tlamě!" Když jsem pohlédl na urostlého chlapa, nejméně o deset let mladšího, než jsem byl já, pochopil jsem, že to myslí vážně. Z fyzického násilí jsem měl strach a současně mi bylo stydno, když jsem si uvědomil, že mě, starého chlapa, otce tří dětí, bude mlátit takové přiblblé zvířátko pěstmi do obličeje. Bylo mi z toho nanic. Viděl jsem, jak ten blbeček se zeleným mozkem baží po úspěchu a ten druhý mlčí a chladně jakoby bez zájmu, sleduje průběh výslechu. V momentě jsem měl hotovu strategii:

· Odmítat jakékoliv konstrukce o zločineckém spolčení.

· Odmítat krádeže všeho druhu.

· Nikoho nejmenovat.

· Zabránit domovní prohlídce.

Poslední bod obzvlášť, protože jsem si uvědomil, že mám doma asi dva týdny závitovou hlavu, kterou jsem měl vyfasovánu z výdejny. Na zapůjčení jsem měl sice papír, ale jen na jeden den, protože za jednodenní vypůjčení se neplatilo. Navíc jsem neměl podpis vedoucího výdejny, jen razítko, které mě dala paní ve výdejně, protože to bylo odpoledne a vedoucí tam už nebyl. Večer na bráně si toho vrátný nevšiml. Rychle jsem se rozhodl hodit Plejbojovi kostičku úspěchu. Po krátké odmlce proběhl mezi námi následující dialog:

"Tak znovu. Co všechno máte doma z továrny? Kdo vám to vyváží? Komu to prodáváte?"

"Z továrny nic nevyvážím, nikomu nic neprodávám a doma mám z továrny jen závitořeznou hlavu, kterou jsem si vypůjčil kvůli prodloužení vodovodu na dvoře."

"Od zapůjčení máte doklad?"

"Mám, ale bez podpisu vedoucího výdejny." A na tázavý pohled Plejboje jsem dodal pravdivé vysvětlení. Pokývl hlavou.

"To ještě přešetříme, ale vy máte barák, že?"

"Jo, mám."

"Máte auto?"

"Jo, Moskviče, pokud se tomu krámu dá říkat auto." Přeměřil mě zdrcujícím pohledem.

"Chatu máte taky?"

"Ne."

"A co dalšího ještě vlastníte?"

"Nic." Plejboj trochu zaváhal, ale pak pokračoval dosavadním tónem:

"Představte si, že máme takový radar, který když zamíříme na ten váš barák, všechno kradené uteče. Co tam zbyde?"

"Zůstal by celý stát. Já jsem na barák všechno koupil a většinu prací jsem si udělal sám."

"Vy to umíte?"

"Na rozdíl od některých lidí, jo."

"A kde máte účty?"

"V práci."

"Proč v práci?"

"Protože tam mám stůl a v něm prázdné šufle. Stejně jsem tam víc jak doma." Plejboj viditelně znejistěl, ale nevzdával to.

"Znáte nějakého Kuklínka?"

"Znám, je to parťák od instalatérů z údržby slévárny."

"Bral jste si někdy něco od něho?"

"Ne."

"Jak to? U instalatérů je přece spousta věcí, které by se vám hodily."

"To je možné, ale já jsem mistr a on je dělník."

"To přece nevadí. Spojení mistra s předákem instalatérů je přece výhodné."

"Pro mě ne."

"Proč?"

"Mistr, který bere od dělníka fabrický materiál, se stává jeho rukojmím."

"Kdyby byl technik, tak byste bral?" Když jsem sledoval, jak tápe, docela se mi vrátilo sebevědomí.

"To je spekulace. Já v továrně nic neberu."

"Co s tou závitovou hlavou?" chytal se Plejboj posledního stébla.

"Já ji zítra vrátím a zaplatím půjčovné."

"No to byste z toho vyvázl moc lehko! Předáme to ředitelství ke kázeňskému řízení." Dosud mlčící Střízlík vyloudil na tváři něco, co by se dalo, s trochou fantazie, označit jako přátelský úsměv a konečně promluvil:

"Tak, pane Brázdile!" já jsem kapitán Vávra od státní bezpečnosti," podal mi vizitku, "a můj kolega je nadstrážmistr Stoklásek. Pokud byste nám chtěl poskytnout ještě nějakou informaci, tak zavolejte."

"Teď pojedeme do továrny," pokračoval Plejboj, "podívat se na ty účty, ale jestli tam nebudou a pojedeme zbytečně, budete nocovat v Bohunicích, ve vyšetřovací vazbě." Viděl jsem, že vítězství je na dosah ruky, tak jsem si dovolil ironickou poznámku:

"Tam já bydlím. Mám to všechno pěkně pohromadě. Kriminál, blázinec i hřbitov."

Cesta do továrny proběhla hladce, protože už byl minimální provoz a k volantu usedl kapitán Vávra. V kanceláři seděl zámečník od jeřábníků, jehož tam nainstaloval kolega, když nastal jeho čas opustit pracoviště. Otevřel jsem šufle a rozmáchle hodil na stůl tři objemné složky. Dvě s účty od materiálu na barák a jednu, trochu tenčí, s doklady od materiálu a prací ve fabrice. Nadstrážmistr začal listovat a já jsem sledoval, jak jeho přísný až zarputilý výraz měkne a nahrazuje ho přátelská grimasa. Dokonce začal vykřikovat:

"Aha! Tady to je! Cihly! Cement! Ocelové nosníky! Písek! Vápno! Dřevo! Dveře! Okna! Jé a chromování tělesa mandlu. Vy máte mandl?" Přikývl jsem.

"Jo, manželka je na srdce a máme tři děcka. Tak jsem jí chtěl ulehčit práci." Ani nedolistoval, zavřel složky, zvedli se a odjeli.

Úplný konec to však nebyl. Poučen vrtkavostí osudu, který tě jednou vynese do výšin a podruhé srazí do propasti, aniž proti tomu můžeš cokoliv udělat, jsem hned ráno naložil do auta vše z dílny, na co jsem neměl účet, a odvezl do Bučovic. S babiččiným souhlasem jsem to naházel do šopy, za dřevo na topení. Tam to snad hledat nebudou.

Asi za týden zavolali parťáka od instalatérů. Když se vrátil, potvrdil mi, že výslech, nebo pohovor, probíhal stejně, jako u mě. Na otázku, co má z fabriky, jim přiznal, že si vzal malý elektromotor ze šrotu. Takové, ještě funkční věci, se na šrotišti občas našly. Na otázku, jak ho dostal z továrny, jim řekl, že ho prostrčil dírou v plotě a po dalším bezvýsledném masírování ho nechali jít. Hledali spolčení a černé kšefty. Opět se potvrdilo tvrzení socialistických šíbrů, že co je zabudováno, to policajty nezajímá. Jdou jen po podnikání a společnících. Parťák ještě dodal:

"Měl jsem dojem, že jsem tam omylem, ale že tam měl být jmenovec z jaderny. Ten dělá takové kšefty." Kdybych tušil, že se jedná o chlapa s lysinou a rozježenými chlupy kolem uší, kterého jsem znal od vidění z jaderny od vstřelováků, tak bych parťáka instalatérů, dobrého chlapa, nevystavoval nebezpečí. Já jsem nevěděl, že se ten jádrař také tak jmenuje.

Když jsem o incidentu s policií vyprávěl za čas otci, který v té době ještě žil, vážně na mě pohlédl a poznamenal:

"Měls jim říct, že to máš ode mne. Já už to v kriminále znám, ale tobě by to zničilo život. Vyser se na všechno a nic nedělej, nebo tě fakt zavřou!"

"Ale já bych strašně rád podnikal. Je to má životní touha!" Přeměřil mě starostlivým pohledem, jako kluka, který se nechce učit, a opakoval:

"Vykašli se na to. Komunisti žádné soukromé podnikání nikdy nepřipustí." Odehrálo se to krátce po nástupu Gorbačova a utajené tamtamy už zvěstovaly počátek perestrojky. To byla má naděje. Otec pak zakrátko zemřel. Přiznávám, že na horké židli v předpokoji na kriminálce mě také napadlo hodit to na starého nemocného otce, ale hned jsem tu myšlenku zavrhl jako směsici hyenismu, cynismu a morbidity. Nikdy bych se už nemohl na sebe podívat.

A jak to dopadlo s tou hlavou? Z ředitelství přišel pokyn věc vyšetřit a viníka kázeňsky potrestat. Vedoucí údržby, pro kterého jsme dělali jednu z hoblovek, byl v mezičase vyhozen a nahradil ho můj bývalý mistr z časů, když jsem ještě dělal motoráře. Ten, věren své permanentní vystrašenosti, mi navrhl pokutu dva tisíce korun. Souhlasil jsem. Pak přišel z dispečinku od vedoucího slévárny a s rozzářenou tváří mi oznámil:

"Příteli, tak to bude jen jedenáct set třiačtyřicet kaček. Rozhodl to Šmekec." Šéf slévárny, zvaný Šmekec, byl jediný, který se před státní mocí nepodělal.

"Když ta věc stojí tisíc sto čtyřicet tři koruny," řekl uvážlivě, "nemůže platit pokutu dva tisíce, ale jen do výše ceny té věci." Z jeho strany jsem to považoval za velmi sympatické gesto. Možná už tehdy podvědomě cítil, že se jednou do toho soukolí také dostane. On to však měl mnohem obtížnější, protože čím výše stojíš, tím je pád hlubší a bolestnější.

Předchozím příběhem jsem chtěl jen hlouběji osvětlit těm, kteří ty doby nepamatují, jaká panovala společenská atmosféra ve vztahu k soukromému podnikání, a jakým, v pravdě revolučním činem bylo jít v květnu 1989 na volnou nohu.

Dlužno podotknout, že jsem v tom, pro mě tak významném dni, nebyl v soukromém podnikání úplným nováčkem. Již od třiaosmdesátého jsem měl povolení k vedlejší pracovní činnosti jako zámečník - instalatér. Povolení mně na základě mé žádosti vydal odbor služeb národního výboru. Toho instalatéra jsem si tam přidal, protože jsem měl strach, že se jenom zámečnickým řemeslem neuživím. Byl to tehdy první ústupek strany a vlády demokratizačním tlakům vedeným především ze zahraničí. V devětaosmdesátém jsem tedy již měl šest let praxe, sice v primitivním, ale přece jenom soukromém podnikání. Za těch šest let jsem vybudoval skromně, ale prakticky a účelně vybavenou dílnu, dále jsem vytvořil základ nosného výrobního programu a získal poměrně rozsáhlý okruh zákazníků.

Začátky mého omezeného soukromého podnikání byly tristní. Já jsem do toho samozřejmě šel s obrovskou radostí a optimistickým očekáváním. Zákazníky jsem začal vyhledávat ve svém okolí, mezi sousedy, známými a mezi známými svých známých. Tento zásobník se však brzy vyčerpal. Zkoušel jsem tedy hledat zákazníky pomocí inzerátů, buď v novinách, nebo na tak zvaných veřejných inzertních plochách. Zkuste, vážení čtenáři, odhadnout úspěšnost mého počínání. No, po pravdě řečeno, nebylo to nic moc. Ale byla to veliká legrace. Tenkrát totiž, v duchu zásad citovaných v prologu, měl minimálně každý druhý člověk nějakého kamaráda, který byl schopen vyrobit nebo nechat vyrobit například ocelová vrata nebo plechové dveře tak říkajíc za flašku. V praxi to znamenalo, že se výrobek zhotovil ve fabrice v pracovní době, z kradeného materiálu, a pak se vyvezl přes vrátnici na korbě nákladního auta pod nějakým odpadem. V menších podnicích to bylo o ten ilegální transport jednodušší. Flaška, nejčastěji rumu, se pak vypila na zdraví zadavatele díla. A já si v tomto doslova netržním prostředí měl najít zákazníky. Byla tady ale stále ještě ta druhá polovina občanů, kteří neměli toho flaškového kamaráda. Kdyby se všichni tito lidé stali mými zákazníky, musel bych si otevřít fabriku, abych uspokojil všechna jejich přání. Z tohoto počtu ale bylo nutno odečíst ty, kteří na to prostě neměli, aby mohli platit mzdu někomu jinému, ale nějací zákazníci se přece jenom našli.

Vzpomínám si ještě na celkem jedenáct zájemců, kteří se přihlásili na můj první inzerát. Dva z nich byli chlapi, spekulanti, kteří zkoušeli, jestli by se na tom nedalo, lidově řečeno, něco trhnout. Zbývající devítka byly dámy, většinou single důchodkyně. Z uve-deného vyplývá, že byly bez chlapa, a tudíž jim neměl kdo zarazit ani ten pověstný hřebík do zdi. Škála jejich požadavků byla velmi rozmanitá. Od chybějících čudlíků u kredence po uhnilé odpadní potrubí v koupelně. Samozřejmě jsem se snažil, v duchu svého předsevzetí, co nejlépe vyřešit všechny jejich problémy, ale bohužel, ty dámy byly většinou bez peněz, tak říkajíc plonk. I když jsem se snažil nabídnout jim co nejpříznivější cenu, byla pro ně příliš vysoká. Ale já jsem opravdu nemohl pracovat zadarmo. To bych tuneloval vlastní podnik. Objížděl jsem je ve starším Moskviči a pracoval, jak nejlépe jsem uměl. Přesto jsem některý den nevydělal ani na benzin, co jsem projel.

Dodnes mám v paměti dvě zákaznice ze zmíněné devítky. První adresa uvedená v dopisu, který jsem obdržel v inzerci novin, mě zavedla do okrajové čtvrti v jižní části Brna. Pozemku připomínajícímu zanedbanou zahradu vévodil poměrně velký rodinný dům. Zvenku vypadalo vše zpustle a tento pocit ještě zesílil, když jsem vstoupil dovnitř. Domu vládla starší hubená žena, dalo by se říct železnou rukou, ale příhodnější by bylo říct řvaním a hysterickým ječením. Žena byla pravděpodobně těžce nemocná, ale to ji skutečně neopravňovalo takto jednat s jinými lidmi. V tomto případě to nebyla vdova. Pomalým krokem obcházel a obsluhoval ječící babu manžel. Starší muž menší zavalitější postavy, který sice vypadal přátelsky, ale proti křiku manželky si nedovolil protestovat. Z jeho řeči byl cítit cizí akcent, a jak jsem se po několika větách dozvěděl, byl to naturalizovaný Bulhar. Celkově působil značně rezignovaným dojmem, jako člověk, který prožívá očistec již na tomto světě. Vstoupil jsem do rozsáhlé zaneřáděné páchnoucí kuchyně a co nejpříjemnějším hlasem jsem pronesl:

"Dobrý den! Paní, já jsem přišel z inzerce, že potřebujete instalatéra."

"No to je dost, že jste tady! Už na vás čekáme druhý den. Tady nic nefunguje! Všechny kohoutky tečou, neodtéká umyvadlo ani dřez a je ucpaný záchod!" Vykřikovala skřípavým hlasem a shlížela na mě posupným pohledem:

"No tak dělejte! A jak něco poškodíte, tak to zaplatíte! Kolik berete na hodinu?"

"Čtyřicet korun," špitl jsem tiše. Následovala kaskáda lamentací, jež místy přecházely do fistulí:

"Čtyřicet korun? Vy jste se zbláznil! Kde bych na to vzala? Já mám jen důchod, tady ten ňouma je k ničemu a já jsem každou chvíli v nemocnici!"

"Paní, ale já za míň skutečně nemůžu dělat a navíc, jak se tady na to dívám, vůbec nevím, co bude potřeba koupit, a kolik bude stát materiál," odpověděl jsem, pokud možno klidným hlasem. Zmlkla, chvíli mě rentgenovala pohledem a pak, už smířlivěji, pronesla:

"Tak se do toho pusťte a od všeho, co bude potřeba koupit, mně přinesete účet!" Obrátila se na vedle stojícího manžela a znovu spustila:

"A ty na něho dávej pozor, aby pořád dělal, a taky hlídej, aby něco neukradl!"

Takto oznámkován pustil jsem se horečně do práce. Prohlášení lamentující ženy, že už čekají druhý den, bylo značně zavádějící. Všechny vodovodní a odpadové instalace byly silně zdevastované a zaneřáděné. Na první pohled bylo jasné, že je nikdo dlouhá léta neopravoval ani neudržoval. Ale já jsem v této chvíli považoval za svoji povinnost napravit reputaci všech řemeslníků světa. Baba mě pozorovala ostřížím pohledem, mluvila o mně v mé přítomnosti ve třetí osobě a neustále vykřikovala:

"Von nic nedělá! Von zase stojí! Kam zase šel? Proč mu nic neřekneš?" A tak to pokračovalo. Skutečně jsem se snažil podat nejlepší výkon. Vůbec mě nenapadlo pracovat pomalu, nebo se flákat. V té atmosféře nebylo snadné zachovat klid. Manžel pozoroval moje třesoucí se ruce a opakovaně, přátelským hlasem, pronášel:

"Klíd, mistřé, klíd. Do večera času dost, néni kam spěchát."

"To je takovej blbec!" vykřikla stařena, když zaslechla mužova uklidňující slova. "Von mu říká, aby dělal pomalu, já se z toho zblázním, takovýho blbca jsem v životě neviděla!" Tak to šlo dál a dál. Žena se po nějaké době unavila, takže kadence jejího křiku poněkud poklesla. Opravil jsem všechny kohoutky a vyčistil sifon umyvadla. U dřezu byl sifon prasklý, ten jsem jel koupit nový do železářství a přikoupil jsem ještě pár těsnění. Pak jsem se pustil do ucpaného záchodu. Zjistil jsem, že celý systém, od vrchu až do jímky, je ucpaný hnusným páchnoucím sajrajtem. Kdybych nebyl tvrdá povaha, tak by se mi zvedl žaludek. Jímka, kterou léta nikdo nevyvážel, byla přeplněná tak, že se výkaly rozlévaly po zahradě. To byl smrad! Povídám manželovi, který neustále chodil se mnou:

"Zavolejte si fekální vůz a nechte jímku vyvést. Já to pak přijdu dokončit. Až to budete mít, zavolejte." A dal jsem mu číslo do práce.

"Dobřé, mistřé, dobřé," zahlaholil, "já to zařídím a zavolám." Za dva dny se ozval v kanceláři telefon:

"Mistřé! Tak už je to hotový, můžete přijet," ozvalo se ze sluchátka. Když jsem tam dorazil, paní domu se opět chystala do nemocnice. Vyčistil jsem ucpané potrubí, opravil splachovač a předložil dámě účet. Zaplatila bez mrknutí oka, ale zapomněla poděkovat. Manžel mě vyprovázel přes zahradu až k autu a družně halasil:

"Mistřé, děkujemé, mějte se dobřé a na shledanou!"

Druhá zákaznice byla, na rozdíl od té první, starší paní, která ani v pokročilém věku nezapřela někdejší půvab. S mateřskou laskavostí na mě pohlížela výraznýma hnědýma očima, když jsem vstupoval do jejího rodinného domku, pro změnu zase ve východní části Brna.

"Mám tady práce všeho druhu. Potřebovala bych nové chytačky ke kredenci a ke skříním, opravit sporák, kapající kohoutky a pár dalších drobností," vypočítávala.

"Ale mám málo peněz. To víte, když tady byl manžel, tak všechno opravil sám. Ale ten už je, chudák, šest let v pánu," skrytá slza se jí zatřpytila v oku, "sama ženská si s ničím neporadí." Tak jsem se dal do díla. Samozřejmě, všechno bylo značně zchátralé. Šrouby ve skříních nedržely, tak jsem do vyviklaných děr zarážel dřevěné třísky namočené v lepidle, sádroval vytrhané šrouby ze zdí a vůbec dělal všechno to, co si normální chlap udělá doma sám. Končil jsem po sedmé večer. Účet za práci jsem si napsal na nečisto na malý lísteček a řekl jsem:

"Paní, dělá to tři sta devadesát korun." To byla úhrada za celý den práce, a ještě nějaký drobný materiál. Beze slova donesla čtyři stovky a podala mi je.

"To je dobrý, můžete mi dát ten lísteček?" Ukázala na mou ruku, svírající kousek papíru.

"Já vám napíšu účet, to je jen výpočet pro mě," opáčil jsem.

"Ale já účet nepotřebuji. Já chcu ten lísteček ukázat synovi, aby věděl, kolik to stálo."

"Vy máte syna? A proč si, prosím vás, neudělá takový prkotiny sám?" Smutně na mě pohlédla.

"Když on je věčně pryč. Buď je v práci, nebo někde v hospodě. Má už pětatřicet a já se snad ani vnoučat nedočkám. Já mám nemocná játra a...." Ucítil jsem dech beznaděje a trochu cynicky jsem si pomyslil: Syn chlastá a ty máš nemocná játra. To je zvláštní. Snad by to mělo být obráceně. Nebo jsou tak propojení, že matka trpí za syna? Nahlas jsem ale neřekl nic. Schoval jsem peníze, sbalil nářadí a odcházel ven k autu. V prosklené předsíni mě zastavila.

"Mohla bych vám ještě něco ukázat?" Otázala se. Vlevo, u dveří z kuchyně, bylo umyvadlo, jehož svislá odpadní trubka byla tažena po zdi, a končila v podlaze pod umývadlem.

"Tady se, když vypouštím vodu," ukázala na umyvadlo, "dělá loužička na zemi. Nedalo by se to nějak jednoduše spravit? To víte, jako důchodkyně moc peněz nemám a syn mně nechce nic dát." Odšrouboval jsem novodurovou trubku od umyvadla a opatrně odtáhl ode zdi. Trubka byla asi dvacet centimetrů nad podlahou zaústěna do jiné ocelové roury, která pokračovala dál pod dlažbou předsíně neznámo kam. Kovová roura byla silně zkorodovaná a podélně prasklá. Na první pohled jsem viděl, že je nutná celková výměna potrubí, včetně rozkopání dlažby, dohledání, kam až potrubí vede, a tak dále. Do toho pravděpodobně často podnapilý syn, žádné peníze, těžko odhadnutelný rozsah práce a předpoklad spousty komplikací. Tak jsem trubku zase opatrně přitlačil ke zdi, našrouboval na umyvadlo a konejšivým hlasem pronesl:

"To není tak zlé paní, to ještě vydrží, nějaká ta loužička se utře a hotovo." A rychle jsem se pakoval.

Tehdy jsem si uvědomil, že tudy opravdu cesta nevede. Ale škola to byla dobrá. Panečku! Ferda Mravenec - práce všeho druhu! Celkem dobrá kariéra pro mistra údržby ze slévárny. Co říkáte? Pak jsem si přečetl předpisy pro občany vykonávající vedlejší pracovní činnost a zůstal jsem poněkud zaražen. Tyto předpisy předpokládaly, že budu cestovat k zákazníkům veřejnou dopravou a účtovat sazbu 21 Kč za hodinu, bez času stráveného na cestě. Po chvíli přemýšlení jsem dospěl k názoru, že takovou blbost nemůže nikdo myslit vážně, a přestal jsem se s tím zabývat.

V pokračujícím čase jsem samozřejmě získával další a další zakázky, lepší než těch prvních devět a některé dokonce velmi dobré. Lidovou šeptandou se rychle šířila pověst o solidním řemeslníkovi, který odvádí dobré dílo a není drahý. Objevil se však problém, a to v komunikaci se zákazníky. Od sedmdesátého pátého jsem měl podanou žádost o telefon a každoročně jsem na můj dotaz slyšel stereotypní odpověď:

"Vaše žádost je registrována, není volná linka." Hotovo. Musel jsem si nějak pomoci, tak jsem si začal dopisovat se zákazníky korespondenčními lístky za korunu a musím se přiznat, urgentní záležitosti jsem vyřizoval telefonem v zaměstnání.

Dalším problémem bylo to, že jsem neměl dostatečné vybavení. Také s nákupem jakéhokoliv materiálu byly obrovské problémy. V době, kdy jsem začal soukromničit, byl totiž i šmirglpapír považován za strategické zboží. A to nemluvím o nářadí, nebo o nějakých strojích. Jenže soukromník musí každou práci dokončit. Není možné nechat téct vodu ze zdi a jít pryč. Soukromník si musí vždycky poradit, byť by to bylo třeba v sobotu večer. Nemůže říct:

"Promiňte, nejde to." To by vás hnali! Já jsem si téměř všechno počáteční vybavení dílny, ať to byla stolní vrtačka, svářecí transformátor, ohýbačka plechu nebo zařízení pro rovnání tyčového materiálu, vyrobil sám. A pak jsem si stanovil zásadu, když k realizaci zakázky něco potřebuji, tak si to koupím. Jen ne žádné půjčování. Současně jsem také odmítal komukoliv cokoliv ze své dílny půjčit. Tady platí zákon schválnosti. Půjčíš výrobní prostředek známému, ten ho poškodí (zpravidla), ty ho v tom okamžiku potřebuješ a je zle.

Rád bych již ve svém vyprávění opustil období před tím, než jsem se začal živit soukromou pracovní činností jako jediným zdrojem obživy, nicméně k tomu vedla ještě dlouhá cesta, a tak musím ještě popsat řadu událostí, které rozhodujícím způsobem ovlivnily moje další podnikatelské směrování. Zmíněná důležitá okolnost byla vlastně náhoda. V té době vycházel časopis pro domácí kutily s názvem: Udělej - Urob si sám. Už tento název vyvolával obecné veselí a občas i posměch. Já jsem ten časopis objevil v trafice, v prvním čísle jsem našel adresu distributora a přihlásil se jako abonent. Byly v něm spousty hloupostí, někdy i vyložených nesmyslů, ale našly se tam také zajímavé, technicky perfektně řešené konstrukce. Důležité bylo také to, že všechny prezentované výtvory bylo možno vyrobit v prostředí domácí dílny. Podle návodů tam uvedených jsem zhotovil mimo jiné frézu na dřevo, která dobře nahrazovala výrobně složitou hoblovku nebo kotoučovou pilu poháněnou ruční elektrickou vrtačkou.

Jednoho dne jsem narazil při prohlížení časopisu na návod pro samovýrobu tažného zařízení, jinak také tažáku, háku, koule, nebo jak dodnes zní všechna používaná synonyma. Obsahem návodu byl výrobní výkres, samolepící výrobní štítek a výpis podmínek, které je nutno splnit, aby bylo možno výrobek zapsat na dopravním inspektorátě do technického průkazu vozidla. Jednalo se o tažné zařízení pro automobily s koulí ISO 50 (tak dodnes zní oficiální název tohoto produktu) a bylo určeno pro automobil značky Škoda 105/120. Návrh mě na první pohled zaujal. Nejspíš to bylo tím, že jsem ve dne v noci přemýšlel, co vlastně budu vyrábět, protože možnosti byly přece jenom dosti omezené. Tažné zařízení bylo navrženo z čtyřhranného ocelového profilu, lidově nazývaného jäkl, a to mně připadalo výrobně jednoduché, protože jak známo, strany čtyřhranu svírají vždycky pravý úhel. Tím pádem se konstrukce lehčeji sestavují. Pustil jsem se do práce. Nebylo to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Při výrobě se vyskytla různá technická úskalí, ale nakonec se dílo podařilo. Tažné zařízení jsem namontoval jednomu známému z továrny, vybavil jsem ho potřebnými dokumenty a poslal na dopravní inspektorát. Zápis do technického průkazu zvládl bez jakýchkoliv potíží. To mě naplnilo optimismem a já se začal ohlížet po dalších zájemcích. Teprve později mi ten člověk prozradil, že měl na inspektorátu známého a že tam s autem ani nebyl. Dnes, po mnohaletých zkušenostech, bych svoje tehdejší chování označil jako nedostatečný předvýrobní průzkum trhu, nebo spíše podcenění netržních vlivů, ale tenkrát jsem o podobných pojmech nic netušil. Blahoslavená nevědomost!

Zajímá vás, jak byla společnost v tehdejší ČSSR rozdělena podle vztahu k motorismu? Samozřejmě podle toho, jaký si kdo mohl koupit automobil, a zda si ho vůbec mohl koupit. Vlastnit auto bylo touhou každého trochu ctižádostivého chlapa. Žena za volantem byla spíš výjimkou. Nejvýše na pomyslném žebříčku společenské úrovně stáli ti, kteří měli přístup k západním měnám, za které pak dostali od banky tuzexové bony. K nim patřili veksláci, kteří s bony kšeftovali. Dále pak řezníci, zelináři, hospodští a další zbohatlíci, kteří předražené bony od veksláků kupovali. Všichni tito elitní motoristé jezdili s automobily západoevropských nebo japonských značek. Za nimi byli dobře situovaní občané, především z řad výše postavených techniků a řídících pracovníků, kteří vlastnili automobil značky Žiguli, polský Fiat, Dacii nebo Wartburg. Třetí skupinu tvořili ostatní motoristé. Ti si mohli dovolit vůz značky Škoda, Moskvič, Trabant, malého polského Fiata nebo ojetinu jakékoliv značky. Čtvrtá a největší skupina byli lidé, kteří na auto neměli a museli proto chodit pěšky nebo jezdit tramvají. Příslušníci prvních tří skupin na ně pohlíželi jako na chudáky, s nimiž není o čem se bavit. Pak tu byla ještě pátá skupina, nebo lépe řečeno poměrně rozsáhlá část třetí skupiny, a to motoristé, kteří sice auto měli, ale zase neměli na benzin, takže jezdili jen v neděli a ve svátek.