Autoři versus nakladatelé

02.07.2022

Dnes jsem se vrátil k Vrbě. Stalo se tak po útlumu, kdy jsem se manuální prací na zahradě snažil probudit svoji literární múzu. Tvrzení někdejších intelektuálů, která si pamatuji z dávných let budování reálného socialismu, že manuální prací kompenzují duševní únavu, se ukázala lichá. Předtím jsem psal málo a po dřině na zahradě už vůbec. Dokonce jsem několik dní po sobě ani nezapnul počítač, což se mi předtím řadu let nestalo. Dnes ráno jsem se donutil k psaní, protože jsem pocítil nepřekonatelnou touhu reagovat na jeden příspěvek na Facebooku. Když ho najdu, svoji reakci zveřejním, když ne, zůstane ve Vrbě. Autor X ve svém příspěvku reaguje na vcelku naivní dotaz jedné, zřejmě mladé členky skupiny. X pregnantně charakterizuje chyby, jichž se dopouští autoři v textech a tvrdí, že nakladatelé knihy nových autorů nevydávají, protože 98 % z nich má velmi nízkou literární kvalitu.

S popisem prohřešků jednoznačně souhlasím. Dovolím si jen oponovat dalšímu tvrzení. Nakladatelé předložené texty nečtou! Kdyby je poctivě četli, nemohli by dělat nic jiného, a navíc by stejně nepoznali, co bude trhák a co propadák. Právě proto, že neumí psát, jsou nakladateli a ne spisovateli. Své tvrzení ještě podpořím nezpochybnitelnou skutečností, že existuje množina autorů, jejichž texty nikdo nepřijme, a tudíž je ani nemůže číst. Tímto způsobem klidně unikne pozornosti nejeden potenciální Shakespeare, nebo Balzac. Nakladatelé podnikají v oblasti vydávání knih a jsou primárně zaměřeni na tvorbu zisku. Za to je samozřejmě nelze odsuzovat. Nemohou za své peníze posilovat ega nějakých pisálků a plnit jejich naivní představy. Z toho důvodu zařazují do edičních plánů tituly, u kterých předpokládají vysokou prodejnost. V první řadě dotované zahraniční tituly, na příklad severské detektivky. Pár jsem jich přečetl a některé mě udivily svou stupiditou. Nicméně dotace zaplatí překladatele, což je práce pro nakladatelskou stáj a zaručí základní návratnost investice. Víc není třeba, protože distribuční řetězec důsledně uplatňuje způsob prodeje, který je v jiných oborech pejorativně nazýván jako 'komisní'.

Druhým, vcelku spolehlivým arbitrem kasovního trháku je dílo celebrity, to znamená osobnosti, která vstoupila do obecného povědomí v jiné oblasti lidského konání, když se z ne vždy jasných důvodů vrhla na spisování. Nebudu skrývat názor, že nejčastější motivací těchto lidí je touha, či potřeba, na svém věhlasu ještě více vydělat. K sesmolení duchaplné povídačky se dá využít hluchý čas, třebas covidová pauza. V lepším případě tak učiní sám, v horším to za něj udělá nějaký literární prostitut, který samozřejmě tu zaručeně správnou techniku psaní ovládá. V současnosti postup tak zvaného 'vydojení syžetu' volí i televizní studia, která k dosažení dalšího zisku využívají hvězdy svých bezduchých a mnohdy přihlouplých seriálů.

Další skupinu zaručeně úspěšných autorů tvoří lidé, kteří dlouhodobě působí ve významných funkcích v různých literárních, případně historických institucích. Tito lidé jsou zpravidla v trvalém střetu zájmů, srovnatelném s podnikajícími politiky, protože jejich činnosti se prolínají a nikdo neví, kdy pracují a kdy spisují svá díla. V určitých oblastech, kde se literatura prolíná s historií a geografií to ani nelze rozeznat. Tito autoři mají v přísně ohraničeném prostoru literárního průmyslu spoustu klientelistických vazeb, takže si dokážou zajistit veškerou možnou podporu, na kterou člověk bez těchto vazeb nedosáhne.

Poslední preferovanou skupinou jsou autoři knih specializovaných na obory, které nemají s beletristickou tvorbou nic společného. Jedná se o různé návody na odborné činnosti, jako jsou kuchařky, nebo příručky pro zahrádkáře, případně domácí kutily. Tyto knihy v obrovském množství rozeberou lidé, kteří jinak nemají o četbu zájem a za celý život o beletristické dílo nezakopnou. Stačí si jen vzpomenout, kolik spolužáků v základní škole pravidelně četlo. Tak dva, tři ze třídy, V těch bylo, v době mé docházky, pětatřicet až čtyřicet žáků. Stejné je to i u dospělých. Do této skupiny já osobně zařazuji i většinu tak zvané literatury faktu, cestopisy a parazitování na významných historických osobnostech, případně událostech. Autoři těchto knih jsou možná dobří řemeslníci nedělající formální chyby v textech, ale jen těžko je lze nazvat umělci. K uvedenému je nutno ještě dodat, že jednotlivé skupiny se navzájem mísí a vytváří nové mutace, takže nakladatelští manažéři mají vždy kam sáhnout, když potřebují naplnit prázdnou kasu.

Na dané téma je možno ještě dlouho hovořit, ale těžko adeptovi spisovatelské řehole radit. Po svých vlastních zkušenostech si to ani netroufám. Přestože byla literatura mojí celoživotní láskou, psát jsem začal až po odchodu z aktivního života, někdy v roce 2013. Do roku 2020 jsem napsal tři romány. První jsem dokončil v roce 2014 a začal hledat nakladatele. Byla to opravdu ponižující zkušenost, jejíž popis by vydal na celou knihu. Kdyby mě odmítli, sklopil bych hlavu a zalezl někam do díry, ale oni lhali, mlžili a skrývali se přede mnou. Po tomto stresujícím zážitku jsem v roce 2015 uzavřel smlouvu s agenturou, která vyhledává autorům nakladatele. Peníze nebrali, ve smlouvě měli odměnu až z prodaných knih, ale nikoho nenašli. Za dva roky jsem smlouvu vypověděl a knihu vydal za své peníze u nakladatele, který tuto službu za úhradu poskytuje. Vydání osmi set výtisků proběhlo bez závad a polovinu nákladu šla dokonce k distributorům. Ze zbytku jsem polovinu prodal ve vlastní síti, nebo rozdal známým. V knihkupectvích jsem svou knížku obvykle nemohl najít. Buď byla zastrčena v nejspodnějším regále české beletrie, která sama je popelkou v záplavě tendenčních titulů ze skupin, které jsem již vyjmenoval. Každý blábol, nebo plagiát s dostatečnou marketingovou podporou byl vystaven v nejfrekventovanějších částech knihkupectví. Moje knížka ležela, někdy i titulní stranou dolů, v místě, kam celý čas žádný zákazník nepřišel. Hřát mě mohlo jedině vědomí, že jsem se nacházel hned vedle Karla Čapka a Ignáta Hermanna. Hovořit s personálem knihkupectví o prodeji knih nebylo možno, protože oni mají přísný zákaz poskytovat jakékoliv informace. Za tři roky mi distributor vrátil 275 výtisků jako neprodejných. Finanční odměna od nakladatele byla tak malá, že mi ani nestálo za to si ji pamatovat.

S druhým románem jsem pokročil na vyšší level, protože nakladatel, na kterého jsem náhodně narazil, si text přečetl a nabídl mi vydání knihy s padesátiprocentní nákladovou spoluúčastí. Smlouva byla konstruována tak, že když se prodá celý náklad, dostanu nanejvýš svůj vklad zpět. O odměně pro autora nebylo ani řeči. Přesto jsem ji, jako rozený idealista, podepsal. Náklad sedmi set výtisků se prodal téměř celý, ale já jsem obdržel ani ne polovinu investované částky. Po kritickém zhodnocení dosavadních zkušeností jsem se rozhodl, těmto podnikatelům na knižním trhu nedat další příležitost a založil jsem vlastní vydavatelství. To ostatně dělá i řada úspěšných autorů, na příklad Karin Lednická. Ta má ovšem dlouhou praxi v branži, jistě se spoustou klientelistických vazeb a známostí.

Třetí knihu jsem vydal, zatím pokusně v malém nákladu, ale všichni distributoři titul odmítli. Opět totéž, jako u první knihy u nakladatelů. Nejasné sliby, mlžení a odmítnutí, aniž by knihu v reálu viděli. Mám jediní štěstí. Nemusím se psaním živit.

Aby moje hodnocení nevyznělo příliš pesimisticky, dovolím si na závěr ještě jednu poznámku. Proti všem účastníkům knižního trhu, kteří dělají kolem knih jen kvůli penězům, má autor jednu zásadní výhodu. Tou je nádherný pocit vyskytující se pouze, když člověk tvoří srdcem a není schopen své chování racionálně ovlivňovat. To, když vás políbí múza, nebo chytnete slinu a v neovladatelné extázi ze sebe za hodinu vysypete osm set slov, pak text podrobíte první a současně poslední autorské kontrole, opravíte pár chybiček a s uspokojením si můžete říct: 'Je to docela dobrý.' Takový pocit se dá přirovnat k situaci, jako když vylezete na Velký tatranský Kriváň, nebo Ďumbier, rozběhnete se, roztáhnete ruce a skočíte ze skály. V tom okamžiku vám narostou křídla a vy letíte vysoko nad oblaky někam daleko za obzor. Tento pocit má jen tvůrce a nikdo vám ho nevezme i kdyby vás obral o poslední groš. Asi proto pořád píšu.