Absurdity z dob koronakrize

03.02.2021

Již delší dobu se chystám pokračovat v psaní Willow. Dokonce jsem si tento literární projekt postavil jako jeden z pilířů své další spisovatelsko-nakladatelsko-obchodní činnosti. Prostřednictvím prezentovaných názorů, úvah, postřehů a glos, se současným otvíráním třináctých komnat svého nitra, jsem chtěl šířit povědomí o své tvorbě, a hlavně posílit prodej knih na svých stránkách. Můj záměr nejlépe vypadá v nočních mezispánkových pauzách, kdy se vše jeví tak snadné. Myšlenkový kaleidoskop horečně tvoří barevné obrazce, a tak je stačí jen rychle popsat. V posteli však nejsou technické podmínky k záznamu. Když ráno zasednete k čistému papíru a vezmete do ruky pero, zpropadené obrazce jsou pryč a vše se jeví jako marné, zbytečné a nepodstatné. Myslím si, že je to stářím, ale když se podívám do starých záznamů, je to pořád přibližně stejné. Tím se utvrzuji v dávno vysloveném názoru, že největší překážkou v tvorbě je autor sám.

Duplicitním pocitem po uvedeném zjištění je ten, že psaní Willow brzdí vlastní literární tvorbu, protože autorovi neúčelně odčerpává čas a tvůrčí sílu. A to je pravda. Obzvláště v mém věku, kdy každá minuta při vědomí je drahá. Když pak překonám tuto ranní depresi a pocit zmaru, přece jenom se do psaní Willow pustím. V tom okamžiku je nutno zvolit téma. Při pohledu na události loňského roku nemohu jinak, než říct: "Koronavirus aneb Covid 19, jak infekční onemocnění tajuplně nazvali činitelé EU.

Fenomén této nejnovější choroby ovládl a předurčil veškeré dění na celém světě. U jedněch konečně vyvolal konkrétní strach ze smrti, jiní ho bagatelizují, další obviňují své vlády jednak z nekompetentnosti a nedostatečných ochranných opatření proti infekci, jednak ze zbytečně přísného omezování individuální svobody lidí. Všichni vzývají posvátnou krávu vývoje a bleskové aplikace účinné očkovací látky miliardám lidí. V tomto postupu vidí jedinou spásu před hrozbou zlovolné matky přírody a potvrzení správnosti cesty, kterou se současní lidé většinově vydali, neboť jak jsem konstatoval ve Vzdušném zámku:

"Mnoho lidí žábám nesvědčí." Já se snažím celé dění pozorovat se stoickým nadhledem. Jako příslušník ohrožené skupiny reaguji na atavistické projevy strachu ze smrti rčením:

"Na něco umřít musíme!" Opatření proti šíření infekce respektuji, ale o jejich účinnosti a prospěšnosti z hlediska dlouhodobého vývoje pochybuji, a to jak z pohledu zdravotního, tak společenského. Na svém životním stylu, až na tu ohavnou roušku, jsem nemusel nic moc měnit, protože žiji v ústraní, ve kterém mně ke spokojenému životu stačí mých sedm priorit a branka ze zahrady do lesa. Proto mám možnost s nadhledem nestranného pozorovatele sledovat současné chaotické chování lidské komunity, která s takovým vývojem nepočítala. Všechny současně žijící generace byly totiž vychovávány podle principů konzumního materialismu, který apriori odmítá jakékoliv duchovno a vede lidstvo k pokrytecké víře ve vlastní všemohoucnost a nesmrtelnost. Duplicitním projevem této sto let trvající výchovy je nadutost, bezohlednost, nezdolná touha po stále větších materiálních požitcích, sebestřednost, rozpínavost, nedostatek sebereflexe a další negativní vlastnosti, které při nedostatku duchovna ovládají lidskou mysl. Celému tomuto pekelnému kolotoči vévodí absence skromnosti a ochoty připustit existenci něčeho takového, jako je vyšší moc, jak říkají latiníci vis maior, kterou může být, podle individuálního založení, matka příroda, nebo také Bůh. Takovému vnímání světa se moderně říká vědecký názor, což bylo rčení, ke kterému se upínaly všechny totalitní ideologie. Já si, bohudík, zatím udržuji stav duchovní hygieny a současné lidské hemžení jen pozoruji.

Jako každé hektické hnutí, přináší i Pandemie koronaviru řadu absurdních situací. Rád bych zmínil alespoň tři z nich, které mě i při omezeném pohybu padly do oka. Chodím totiž pouze na procházky se psem a dvakrát týdně nakoupit do Globusu potraviny. V lese, nebo na cestě kolem domova se toho mnoho neděje, takže zbývá jen ten Globus. Moje víra ve smysluplnost vládních opatření utrpěla trhlinu hned na parkovišti. Jedním z prvních, vcelku logických opatření byla povinná dezinfekce použitých nákupních vozíků. V první vlně nákazy se použité vozíky shromažďovaly u vchodu a tam je pracovník firmy ihned očistil. Příchozí zákazníci si je brali z prostoru pro čisté vozíky a vše bylo pod kontrolou zmíněného pracovníka. Ve druhé vlně je to jinak. Kóje na parkovišti jsou rozděleny tabulkami na čisté a špinavé. Tady vznikla absurdita číslo jedna: Zákazníci si mají brát čisté vozíky v kójích, označených cedulemi se zeleným textem a při odchodu je mají vracet na stanoviště označené tabulemi s červenými písmeny. Pozorováním jsem zjistil, že drtivá většina příchozích bere a vrací vozíky kamkoliv, logicky co nejblíže auta a o moudrém opatření nic neví, protože malé, navíc jen do kóje otočené tabule nikdo nečte. Na upozornění reagují zmatenými až hloupými výmluvami, aniž by své nesprávné chování změnili. I já jsem si s uzarděním uvědomil, že jsem organizační opatření vzal na vědomí teprve poté, co mě na něj upozornila jedna mladá dáma. Když jsem se zeptal na názor pracovníka provádějícího očistu, mávl rezignovaně rukou a jen tak prohodil:

"Já jim to říkám pořád. To bych se mohl umluvit." Výsledek? Opatření značně šikanózní, bez jakéhokoliv účinku. Hlavně z důvodu špatné organizace a nedostatečné osvěty. Další drobnosti ani jako absurdity nepočítám, jako o pracovníkovi, který má počítat příchozí, aby jejich počet v prodejně nepřevýšil stanovený limit. Ten něco na oko jako na mobilu počítá, ale všechny pustí dovnitř i když je v prodejně narváno. Také se mi nepodařilo zjistit, jestli se do plochy pro výpočet povolené kapacity počítají i regály, nebo jen průchody mezi nimi.

Z tohoto technického nedostatku vyrůstá absurdita číslo dvě. Jak stoprocentně zajistit dvoumetrové odstupy? Poté, co jsem problematiku zevrubně prozkoumal, došel jsem ke dvěma závěrům. Pokud si chcete zajistit předepsaný odstup individuálně, doporučuji tuhou krinolínu, podobnou figurce ze hry Člověče nezlob se, která má u země průměr čtyři metry. Jedině ta vám stoprocentně zajistí, že se k vám nikdo nepřiblíží na méně, jak dva metry. Jestli projdete mezi regály? Nevím. Pokud chce dovolenou vzdálenost zajistit provozovatel obchodu, musí vydávat krinolíny na jedno použití u vchodu. Pak stačí průměr dva metry, ale musí zajistit jejich ekologickou likvidaci, pokud možno stoprocentní recyklací.

Za třetí absurditu považuji zákaz provozu lyžařských areálů. Představte si rodiče, jejichž děti nechodí do školy a po celotýdenním ghetu v uzavřeném obydlí je vezmou v neděli se sáňkami do nejbližšího místa, kde je použitelná vrstva sněhu. Když přijedou brzy a najdou místo na parkovišti, vytvoří dav na sjezdovce, čímž poruší nařízený zákaz shromažďování. K tomu mají problémy s policií a personálem provozovatele střediska. Nakonec jsou vládou a sdělovacími prostředky označeni za neukázněné občany se zločinnou bezohledností k vlastním dědečkům a babičkám. Co k tomu dodat? Myslím, že tito lidé nejenže nebudou volit současnou vládní garnituru, ale obtížně budou hledat i v řadách opozice.