Aktuální informace 

● Vydání knihy - nabízím pomoc s úsporným vydáním knihy nejen začínajícím autorům ale i vám, jimž žádný nakladatel dosud nenabídl smlouvu podle vašich představ.

● Prodej knih - prezentace knih autorů, kteří píší z vnitřní potřeby, ne pro peníze.

● Willow - Úložiště tajných myšlenek, ztřeštěných nápadů a absurdit. Možnost svobodně vyslovit názor. 

P O D N I K Á N Í   B E Z   D O T A C Í    Rezervace                                        Ukázka z textu

Počet výtisků bude stanoven až podle zájmu čtenářů. Máte-li o knihu zájem, rezervujte si ji.  

Již vydané romány Josefa Brodila

Nový román OSTAŠ - ukázka z textu

Dnes ráno zůstala matka doma, aby první školní den Patrika a jeho mladší sestru vypravila. Pracuje na poště a na dnešek si vyměnila směnu. Matka se podřizuje jakýmkoliv autoritám, ale doma vládne s despocií maskovanou hledáním dobra, aniž by byla ochotna o čemkoliv diskutovat. Otec s hranou pasivitou využívá zavedený styl a do ničeho nezasahuje. Když přijde z práce, hledí, jak se co nejrychleji vypařit někam na fotbal nebo do hospody. Přestože oba rodiče pracují, trpí rodina nedostatkem peněz. Otec kromě ubohého platu ve fabrice, jehož dost velkou část navíc sám spotřebuje, není schopen další peníze vydělat a matka za osm hodin denně na poště dostává plat těsně nad minimální mzdou. S takovým příjmem rodina jen stěží udržuje společensky únosný standard.

"Děcka, vstávat! Jde se do školy!" ozval se z chodby matčin hlas, "Ivanko, honem!" Malý dvoupokojový byt ze sedmdesátých let minulého století neskýtal čtyřem osobám moc životního prostoru. Patrikovi nejvíc vadilo, že musí sdílet pokojíček se svojí sestrou. Pohlížel na ni s určitým opovržením a říkal jí Fňukna, protože si, na rozdíl od Patrika, vše vymáhala nářkem.

"Tak ven z pelíšků, umýt, vyčistit zuby, obléct, nasnídat a marš do školy!" velela kategoricky matka, "Ty počkej v družině," obrátila se na Ivanku, "až pro tebe přijdu," "a ty Patriku, běž po vyučování rovnou domů a počkej, až přijdeme. Můžeš si zatím dělat úkoly. A ne aby ses zase pral! Před prázdninami jsi měl úplně prodřené kalhoty. Musíš si oblečení šetřit. Kde na to na všechno mám pořád brát?" ukončila monolog řečnickou otázkou matka a vypustila děti z bytu.

Cesta do školy proběhla bez problémů. Ve třídě se Patrik posadil na své místo v poslední lavici a sledoval, jak Lukáš halasně sděluje okruhu svých obdivovatelů zážitky z prázdnin, které strávil s rodiči v Americe. Jeho velkohubý projev se zaměřoval výhradně na prožitky materiálního charakteru jako jsou návštěvy rozsáhlých, v Evropě nevídaných nákupních center, velkoprodejen automobilů, případně návštěvy vyhlášených přímořských letovisek. Celá třída s obdivem a skrytou závistí zbožně naslouchala, jen Patrik si dovolil malou poznámku:

"Pokud jsi tam neviděl nic jiného, tak je škoda ozonu, který letadlo cestou spálilo." Lukáš se nervózně rozhlédl, kdože si dovolil takovou kacířskou námitku, a když zjistil, že autorem je Patrik, přeměřil ho opovržlivým pohledem.

"Ty chudáku, kdes byl ty? Někde u rybníka nebo v králikárně!?" Lukáš se nadechl, aby mohl na Patrika vychrlit další příval nadávek a urážek, ale vtom se otevřely dveře a v nich se objevila třídní učitelka, takže stačil jenom prohodit: "Počkej, to si s tebou ještě spravím!"

- - - -

O velké přestávce vyběhla celá třída na školní dvůr.

"Co sis to dovolil, ty sračko!?" rozkřikl se Lukáš na Patrika, který se loudal za ostatními, "Buď na kolenou odprosíš, nebo ti utrhnu ušiska a dám ti je sežrat! Zmetku jeden!" Protože Patrik nehodlal pokleknout a poníženě prosit o odpuštění, začal s ním Lukáš cloumat. Patrik se sice chabě, ale přesto bránil, a tak se při vzniklé potyčce oba chlapci svalili do řídké trávy v koutě školního dvora. Spolužáci obklopili zápasící dvojici a někteří si scénu natáčeli na mobilní telefony. Silnější a větší Lukáš dostal Patrika pod sebe, posadil se mu na prsa, zaklekl mu roztažené ruce a zuřivě vykřikl:

"Teď dostaneš bubeníka, že jsi to ještě neviděl! Ty hnoji! Ty nulo!" a začal mlátit ležícího Patrika hlava nehlava. Nejprve padaly facky, pak došlo i na pěsti. Patrik se snažil ze všech sil vymanit ze sevření. V jednom okamžiku se mu podařilo uvolnit pravou ruku. Tu vsunul pod sebe a šátral po zemi. V trávě nahmatal velký plochý kámen. V příhodné chvíli, kdy Lukáš v bojové euforii ztratil jakoukoliv obezřetnost, se vztyčil a vší silou udeřil kamenem do rozšklebené tváře nad sebou. Vytryskla krev. Situace na bojišti se v tom okamžiku zásadně změnila. Huronský řev nahradil kvílivý nářek, z hrdinského reka se stal plačící maminčin mazánek, kterému nehodné dítko sebralo na pískovišti lopatičku. Patrik pocítil příval sebeuspokojení, protože on, ani při největší bolesti a ponížení, nikdy nebrečel. Od této chvíle je mu všechno jedno a jen sleduje scénu tohoto absurdního divadla jako nezúčastněný divák. Dosáhl svého. Zbavil se agresora, zbavil se strachu.

Lukáš s krví rozmazanou po obličeji a zlomeným nosem utíká se svými kumpány do školy a ostatní diváci je následují, poněkud zaraženi náhlým zvratem. Patrik zpovzdálí sleduje přijíždějící sanitku, příchod a následný transport zraněného, kterého vyprovází celá třída s vyjevenou třídní učitelkou v čele. Vidí odjíždějící ambulanci a před školou zastavující policejní auto. Když zahlédne nápis POMÁHAT A CHRÁNIT na dveřích automobilu, trpce si pomyslí: Poněkud pozdě! Loudavým krokem se vydá ke škole. Pocit vítězného nadšení, kterým se dosud zalykal, končí, nastává čas účtování. 

Validace placeba - pokračování

Za pár dní poté, co jsem došel k výše uvedenému poznání, mě přepadla bolest zubů. Tedy jednoho konkrétního zubu, osmičky vlevo dole. Chudera je po mnoha opravách tak vyvrtaná, že zbývá jen tenká skořápka se sklovinou, vyplněná plombou. Nicméně pořád drží a já mám panický strach dát ji v plen mé zubařce. Proto jsem při červencové návštěvě ordinace raději odložil zákrok až po dovolené. Tedy zubařčině. Ne mé, protože jako starobní důchodce žádnou dovolenou nemám a jsem nucen celý rok pracovat. Jenže co čert nechtěl. Minulý týden večer, sotva jsem zhasl a chtěl spát, začal zub úporně bolet. Ublíženecky jsem si pomyslel, proč otravuje teď, když se po celodenním shonu hodlám odebrat do říše fantazie a když bolest nejen že neustávala, ale byla stále intenzivnější, rozhodl jsem se zahnat ji starým dobrým Ibalginem. Ten má manželka ve svém koutku na kuchyňské lince. Otevřel jsem krabičku a hledal známou velkou růžovou tabletu. Nebyla tam. Uvnitř jsem spatřil jen směsici několika menších bílých a černých dražé. 'Copak zase změnili barvu? Zase nějaká inovace, nebo co?' pomyslel jsem si zmateně a po chvíli váhání se rozhodl pro bílou. Na černou je vždycky času dost. Ulehl jsem a za pár minut cítil, jak bolest ustupuje. Pak už jsem nevěděl ani necítil nic. Ráno jsem zahájil s manželkou dialog:

"Prosím tě ten Ibalgin je teď bílý?" Podívala se na mě nechápavě.

"Ne. Proč?"

"Protože jsem večer hledal prášek v krabičce na lince, jak vždycky bývá a tam byly jen bílé a černé tablety."

"No jo," prohlásila pobaveně, "já jsem si tam dala prášky na růst vlasů." V tom okamžiku jsem pochopil skutečný význam slova placebo, které jsem dosud chápal čistě teoreticky.

Druhý den začala bolest znovu. Tentokrát mě ale nebolel zub jeden, ale na levé straně všechny a ty horní dokonce víc než osmička dole. Horečně jsem přemýšlel, co s tím, protože na sílu placeba jsem zase tolik nespoléhal. V duchu jsem analyzoval situaci v pokoji a uvědomil si, že na rozdíl od chladnějšího období, mám těsně u hlavy otevřenou ventilačku v okně. Vstal jsem a okno zavřel. Pak jsem jen cítil, jak bolest milosrdně ustupuje a ostatní už znáte. Také placebo. Tentokrát v mechanické formě, nebo spíše naplnění starého anglického hesla: 

'Čerstvý vzduch ať zůstane venku!'