VYDAVATELSTVÍ BRÁZDIL

 - Pomoc těm, co mají nutkavou potřebu psát a nenašli nakladatele!  
 - Nabídka vybraných titulů beletrie od nezávislých, česky píšících autorů!  

Vyprávění o podkolenkách a klíčích 

Drobný literární úlet, pro trochu zábavy a špetku poučení

Vyprávění o podkolenkách a klíčích

Sháním podkolenky. Tedy, usilovně sháním podkolenky! S postupujícím podzimem stále usilovněji! Nesnáším totiž, když mně leze chlad do nohavic. Nesnáším to odjakživa, ale postupujícím věkem, mě tento záludný tah chladného vzduchu od kotníků po kolena ubíjí stále víc. Na druhé straně ale nesnáším spodky neboli podvlékačky, poněvadž to považuji za jaksi ponižující a také proto, že po příchodu do teplé místnosti se člověk začne potit, nohavice se zadrhávají, každý pozná, že má podlíkačky a chlap je společensky znemožněn. Většina dospělých mužů proto tuto trapnou součást pánské garderoby nemá vůbec v šatníku a podle toho také vypadá nabídka v obchodech. Buď pánské podkolenky vůbec nemají, nebo jsou krátké a končí půl pídě pod kolenem. Jenže já potřebuji tak dlouhé, aby se daly těsně pod kolenem ohrnout přes gumičku, aby dobře seděly a nesjížděly. Pocit pozvolna se sesouvající podkolenky je nepříjemný a ve spojení s určitou vnější situací se stává příšerným a neurotizujícím. V Karsu sice dostanu pracovní podkolenky dostatečně dlouhé, ale ty se nehodí do vycházkové obuvi, protože jsou tlusté a sotva se nacpu do bot, začnou mě bolet prsty zasažené podagrou. Prekérní situace!

Nebylo tedy divu, že jsem se zeptal prodavačky v obchůdku, kde manželka nakupovala nějaké prádlo pro vnučky, zda nemají podkolenky pro mě. Dotaz jsem vyslovil samovolně, protože tento druh textilu nabízela, spolu s ponožkami, cedulka za výlohou a já podle staré podnikatelské zásady, když něco sháním, mám toho plnou hlavu, na nic jiného nemyslím a podvědomě reaguji na každý podnět. Paní měla osmičky a světe drž se i potřebné délky, 

Kdo vydržel číst až sem, může pokračovat na konci stránky.


Aktuální informace 

    ● Vydání knihy - nabízím pomoc s úsporným vydáním knihy nejen začínajícím autorům ale i vám, jimž žádný nakladatel dosud nenabídl smlouvu podle vašich představ.

    Prodej knih - prezentace knih autorů, kteří píší z vnitřní potřeby, ne pro peníze.

    ● Willow - Úložiště tajných myšlenek, ztřeštěných nápadů a absurdit. Možnost svobodně vyslovit názor. 

    P O D N I K Á N Í   B E Z   D O T A C Í    Rezervace                                        Ukázka z textu

    Počet výtisků bude stanoven až podle zájmu čtenářů. Máte-li o knihu zájem, rezervujte si ji.  

    Již vydané romány Josefa Brodila

    Nový román OSTAŠ - ukázka z textu

    Dnes ráno zůstala matka doma, aby první školní den Patrika a jeho mladší sestru vypravila. Pracuje na poště a na dnešek si vyměnila směnu. Matka se podřizuje jakýmkoliv autoritám, ale doma vládne s despocií maskovanou hledáním dobra, aniž by byla ochotna o čemkoliv diskutovat. Otec s hranou pasivitou využívá zavedený styl a do ničeho nezasahuje. Když přijde z práce, hledí, jak se co nejrychleji vypařit někam na fotbal nebo do hospody. Přestože oba rodiče pracují, trpí rodina nedostatkem peněz. Otec kromě ubohého platu ve fabrice, jehož dost velkou část navíc sám spotřebuje, není schopen další peníze vydělat a matka za osm hodin denně na poště dostává plat těsně nad minimální mzdou. S takovým příjmem rodina jen stěží udržuje společensky únosný standard.

    "Děcka, vstávat! Jde se do školy!" ozval se z chodby matčin hlas, "Ivanko, honem!" Malý dvoupokojový byt ze sedmdesátých let minulého století neskýtal čtyřem osobám moc životního prostoru. Patrikovi nejvíc vadilo, že musí sdílet pokojíček se svojí sestrou. Pohlížel na ni s určitým opovržením a říkal jí Fňukna, protože si, na rozdíl od Patrika, vše vymáhala nářkem.

    "Tak ven z pelíšků, umýt, vyčistit zuby, obléct, nasnídat a marš do školy!" velela kategoricky matka, "Ty počkej v družině," obrátila se na Ivanku, "až pro tebe přijdu," "a ty Patriku, běž po vyučování rovnou domů a počkej, až přijdeme. Můžeš si zatím dělat úkoly. A ne aby ses zase pral! Před prázdninami jsi měl úplně prodřené kalhoty. Musíš si oblečení šetřit. Kde na to na všechno mám pořád brát?" ukončila monolog řečnickou otázkou matka a vypustila děti z bytu.

    Cesta do školy proběhla bez problémů. Ve třídě se Patrik posadil na své místo v poslední lavici a sledoval, jak Lukáš halasně sděluje okruhu svých obdivovatelů zážitky z prázdnin, které strávil s rodiči v Americe. Jeho velkohubý projev se zaměřoval výhradně na prožitky materiálního charakteru jako jsou návštěvy rozsáhlých, v Evropě nevídaných nákupních center, velkoprodejen automobilů, případně návštěvy vyhlášených přímořských letovisek. Celá třída s obdivem a skrytou závistí zbožně naslouchala, jen Patrik si dovolil malou poznámku:

    "Pokud jsi tam neviděl nic jiného, tak je škoda ozonu, který letadlo cestou spálilo." Lukáš se nervózně rozhlédl, kdože si dovolil takovou kacířskou námitku, a když zjistil, že autorem je Patrik, přeměřil ho opovržlivým pohledem.

    "Ty chudáku, kdes byl ty? Někde u rybníka nebo v králikárně!?" Lukáš se nadechl, aby mohl na Patrika vychrlit další příval nadávek a urážek, ale vtom se otevřely dveře a v nich se objevila třídní učitelka, takže stačil jenom prohodit: "Počkej, to si s tebou ještě spravím!"

    - - - -

    O velké přestávce vyběhla celá třída na školní dvůr.

    "Co sis to dovolil, ty sračko!?" rozkřikl se Lukáš na Patrika, který se loudal za ostatními, "Buď na kolenou odprosíš, nebo ti utrhnu ušiska a dám ti je sežrat! Zmetku jeden!" Protože Patrik nehodlal pokleknout a poníženě prosit o odpuštění, začal s ním Lukáš cloumat. Patrik se sice chabě, ale přesto bránil, a tak se při vzniklé potyčce oba chlapci svalili do řídké trávy v koutě školního dvora. Spolužáci obklopili zápasící dvojici a někteří si scénu natáčeli na mobilní telefony. Silnější a větší Lukáš dostal Patrika pod sebe, posadil se mu na prsa, zaklekl mu roztažené ruce a zuřivě vykřikl:

    "Teď dostaneš bubeníka, že jsi to ještě neviděl! Ty hnoji! Ty nulo!" a začal mlátit ležícího Patrika hlava nehlava. Nejprve padaly facky, pak došlo i na pěsti. Patrik se snažil ze všech sil vymanit ze sevření. V jednom okamžiku se mu podařilo uvolnit pravou ruku. Tu vsunul pod sebe a šátral po zemi. V trávě nahmatal velký plochý kámen. V příhodné chvíli, kdy Lukáš v bojové euforii ztratil jakoukoliv obezřetnost, se vztyčil a vší silou udeřil kamenem do rozšklebené tváře nad sebou. Vytryskla krev. Situace na bojišti se v tom okamžiku zásadně změnila. Huronský řev nahradil kvílivý nářek, z hrdinského reka se stal plačící maminčin mazánek, kterému nehodné dítko sebralo na pískovišti lopatičku. Patrik pocítil příval sebeuspokojení, protože on, ani při největší bolesti a ponížení, nikdy nebrečel. Od této chvíle je mu všechno jedno a jen sleduje scénu tohoto absurdního divadla jako nezúčastněný divák. Dosáhl svého. Zbavil se agresora, zbavil se strachu.

    Lukáš s krví rozmazanou po obličeji a zlomeným nosem utíká se svými kumpány do školy a ostatní diváci je následují, poněkud zaraženi náhlým zvratem. Patrik zpovzdálí sleduje přijíždějící sanitku, příchod a následný transport zraněného, kterého vyprovází celá třída s vyjevenou třídní učitelkou v čele. Vidí odjíždějící ambulanci a před školou zastavující policejní auto. Když zahlédne nápis POMÁHAT A CHRÁNIT na dveřích automobilu, trpce si pomyslí: Poněkud pozdě! Loudavým krokem se vydá ke škole. Pocit vítězného nadšení, kterým se dosud zalykal, končí, nastává čas účtování. 

    Vyprávění o podkolenkách a klíčích

    minimálně čtyřicet pět centimetrů od paty nahoru. Já sice nosím desítky až jedenáctky boty, ale mám vyzkoušeno, že ponožky stejné velikosti jako boty, jsou strašně velké a já jim říkám 'pytlíky na nohy'. Často se zabývám myšlenkou, který blbec vymyslel, aby se ponožky číslovaly po třech velikostech. Zřejmě je to výsledek snahy o maximální unifikaci. Jedny jsem si tedy koupil na zkoušku. Byly výborné, přesně podle mých představ. Jak pojedu okolo, umínil jsem si, koupím ještě dva páry. Jet okolo znamenalo v mé úvaze tak za týden, nebo dva.

    Následující den jsem měl jet do Zlína na pohřeb švagra Karla. Dohodli jsme se s Markétou, že pojedeme spolu jejím autem, protože já mám Golfa v servisu a mobilitu naší rodiny zajišťuji starým dodávkovým automobilem, bleděmodrým Citroënem Berlingo, vypůjčeným z firmy. Ráno po deváté jsem vyjel z bydliště v České do sídla firmy, které se nachází na druhém konci Brna, v Horních Heršpicích. Cestou jsem měl za úkol vyzvednout smuteční kytici. U vědomí velké časové rezervy jsem pružně změnil časový rozsah úvahy 'jak pojedu okolo' na 'pojedu tam hned', jelikož jsem skutečně jel okolo a k obchůdku stačilo objet pár bloků navíc. Protože ani modré pruhy nezajišťují místo na zaparkování před kterýmkoliv domem, zaparkoval jsem raději asi sto padesát metrů před obchůdkem. Koupil jsem poslední podkolenky číslo osm, které ochotná prodavačka měla jako poslední pár a vracel jsem se k autu. Když jsem přešel první křižovatku, spatřil jsem bleděmodré Berlingo na horizontu ulice. 'Safra, takový kus cesty!' pomyslel jsem si. Nezdálo se mi totiž, že to bylo z druhé strany tak daleko. Dorazil jsem k modré skříni a protože náš Citroën má polámané dálkové ovládání dveří, vsunul jsem klíč do zámku dveří u řidiče, otočil a ..... nic. Místo obvyklého centrálního cvak, které se hlasitě ozve ze všech pěti dveří, nic. Vrátím klíč do výchozí polohy a zkouším to znovu. Nic. Doleva doprava, znovu a znovu, pořád nic. Napadá mě, že je zámek zaseknutý. V takovém případě odborníci doporučuji místo kolem zámku poklepat. Mlátím pěstí do dveří kolem kliky, znovu odemykám a ..... nic, nic, nic! Nevzdávám to. Zkouším dveře u spolujezdce. V nich se klíč točí dokola oběma směry jako kafemlejnek a ostatní troje dveře nemají štěrbinu pro vsunutí klíče. V zoufalství se vracím ke dveřím u řidiče, znovu do nich mlátím, točím klíčem a hlavou mi táhnou chmurné myšlenky:

    'To je tedy situace, co teď? Zavolat Markétě? Ona sama ale zámek neotevře a organizovat záchrannou akci je, mimo jiné z časových důvodů, nemožné. Jet tramvají? Ale v autě na sedadle je smuteční kytice.' Stojím u auta a připadám si jako blb. Bezradně se rozhlédnu a podvědomě cítím, že mně něco neštymuje. Maně si vzpomínám, že jsem vystupoval u velké bílé budovy, kterou vidím asi o padesát metrů blíže k obchůdku. Náhle cítím, jak vlna naděje zvedá v mém nitru balvan zoufalství a odnáší ho někam do ztracena. Upaluji k bílé budově, tentokrát už skálopevně přesvědčen, že tam někde moje bleděmodré Berlingo musí být. A bylo! Schované za jinou, trochu větší dodávkou. Zasouvám klíč, ozve se osvobozující centrální 'cvak' a už uháním k cíli. Ještěže jsem nepoškodil dveře u cizího auta.